Podíváme-li se na statistiky, Slováci v digitálním restaurování jasně Čechy drtí. U nás tímto procesem prošly pouze dva filmy. U vás přes osmdesát...

Konkrétně je to 43 celovečerních, 34 animovaných a 18 dokumentů. V celovečerních jsme se soustředili na filmy šedesátých let, dále jsme restaurovali pět pohádek a filmy ze 40. až 50. let. Důraz klademe logicky na filmy a tvůrce, kteří tvoří to nejlepší, co máme. Tedy filmy Dušana Hanáka, Juraje Jakubiska, Petra Solana, Ela Havetty, a samozřejmě i zakladatele slovenské kinematografie Paľo Bielika.

V animované tvorbě jsme digitalizovali výběr 18 filmů zakladatele slovenského animovaného filmu Viktora Kubaly a dále výběr toho nejzajímavějšíhood ostatních tvůrců. V dokumentech je to šest základních filmů Dušana Hanáka počínaje snímkem Přišel k nám Old Shatterhand  až po Obrazy starého světa, dále devět filmů Martina Slivky a už máme připravené tři filmy Deža Ursiniho.

Jak s těmi filmy dál pracujete?

Většina vyšla na DVD s tím, že 60. léta jsme vydali ve dvou edicích, dále vyšly slovenské pohádky a loni 40. a 50. léta slovenského filmu. Filmový ústav začal vydávat profily tvůrců - tři filmy Dušana Hanáka (322, Ja milujem, ty miluješ a Ružove sny), Juraje Jakubiska (Kristove roky, Vtáčkovia, siroty a blázni a Sedím na konári).

Juraj Jakubisko se raduje z Křišťálového glóbu. V pozadí prezident festivalu Jiří Bartoška.

Juraj Jakubisko, jehož filmy patří do slovenské filmové pokladnice, bodoval i na karlovarském festivalu. Na snímku se raduje z Křišťálového glóbu. V pozadí prezident festivalu Jiří Bartoška.

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Na řadu přijde Štefan Uher i Paľo Bielik. K dnešnímu dni máme prodaných přes 500 000 nosičů, což je na tak malý trh a malou zemi mimořádný výsledek. Navíc je mnoha způsoby posíláme i do světa, na festivaly i nejrůznější akce, aby dělaly slovenskému filmu reklamu.

Dále je Slovenský filmový ústav například koproducentem česko-slovenského projektu 25 ze šedesátých, na kterém se citelně projevilo, jak důležitá obnova a digitalizace je. Náš koprodukční vklad spočíval v tom, že jsme poskytli své archivní materiály. A je opravdu citelný rozdíl, když ty slovenské jsou restaurované a české nikoliv.

Zní to všechno až neuvěřitelně. U nás se stále mluví o nedostatku peněz - vy máte tolik sponzorů nebo moudrý stát?

To druhé. První snahy začaly někdy v roce 2004, podstatný pak byl rok 2006, kdy vláda schválila projekt obnovy a záchrany audiovizuálního dědictví.

Od toho roku je tento projekt naplánovaný až do roku 2020, což je dlouhé období, a vláda do něj každoročně vkládá prostřednictvím ministerstva kultury SR 1,5 miliónu eur. Do roku 2011 jsme tak měli vyčleněné 2 200 000 eur jen na digitalizaci filmů.

Peter Dubecký (vpravo) připíjí symbolicky Evě Zaoralové. Třetím na snímku je Václav Macek.

Peter Dubecký (vpravo) připíjí symbolicky Evě Zaoralové. Třetím na snímku je Václav Macek.

FOTO: KVIFF

Získat tyto prostředky samozřejmě není snadné, nestačí si o ně někde říct, jde o tlak celého audiovizuálního prostředí. Podařilo se mi sjednotit všechny tvůrce a klíčová stavovská sdružení včetně Slovenské filmové akademie, ti všichni nám drží palce. Ano, stát se musí starat, ale musí to dělat prostřednictvím odborné instituce, což je v našem případě Slovenský filmový ústav, který tomu dal systém a řád.

Kde jste restaurovali a digitalizovali?

V ateliérech Bonton Zlín, kde mají špičkovou techniku, která dokáže i velmi špatný materiál pozvednout na výbornou úroveň. Dělají tam i Poláci a Rakušané. A nyní jsme podepsali smlouvu o nenávratném finančním příspěvku ve výši 24,2 milióny eur v rámci evropského programu - na digitalizaci audio video objektů a vybudování digitalizačních pracovišť.

Připravujeme tedy prostory v bývalém filmovém klubu a nynějším kině. Tím, že budeme mít vlastní pracoviště, bude ústav schopen digitalizovat nejen své archivní sbírky, ale i sbírky ostatních subjektů, které mají audiovizuální díla.

V jaké kvalitě restaurujete a digitalizujete?

Ve stejné kvalitě, jakou má třeba Marketa Lazarová. Spolupracujeme s kameramany, kteří zodpovídají za to, že digitalizovaná kopie je identická s původním materiálem.

Z filmu Marketa Lazarová

Češi se loni pochlubili digitální restaurací filmu Marketa Lazarová.

FOTO: KVIFF

Pracuje na tom tým lidí, některé filmy jsme dělali i 10 měsíců, jsou kompletně vyčištěné po obrazové i zvukové stránce. Nejdřív zabezpečujeme a obnovujeme původní materiál a následně digitalizujeme.

Proč ne rovnou digitalizace?

Dělá se to tak i ve Francii, Itálii i jinde, protože u filmového materiálu lze snadno předpokládat, co se s ním v budoucnu stane. Za polárním kruhem dává norský filmový ústav garanci 500 let, u nás je to 100 let.

Ostatně i současné technologie ve vyspělých západních zemích ukládají nové filmy, které se točí na digitální nosiče, zpět na filmovou surovinu. U digitalizovaného materiálu se totiž stále ještě vedou debaty o tom, zda ty „ jedničky a nuly“ bude za 100 let umět někdo načíst.

Obnova původního materiálu je tedy velmi důležitá, protože technologie jdou sice dopředu, ale toto je hmatatelný film, který mohu kdykoliv z archivu vytáhnout a digitalizovat na jakékoliv úrovni.