V exkluzivním rozhovoru pro Festivalový deník na to vzpomíná kameraman Miroslav Ondříček, své poznámky připojuje i tým zodpovědný za renovovanou verzi.

Natáčelo se po dobu od dvou do půlnoci, protože přes den komparsisti chodili do práce. Ti lidi byli strašně nadšení – dostávali honorář 29 Kčs denně a ještě byli ve filmuMiroslav Ondříček

Česká nová vlna měla v šedesátých letech takový zvuk, že to nalákalo i velké evropské producenty. Carlo Ponti, jinak manžel Sophie Loren, si vyhlídl Miloše Formana a nabídl mu 80 000 dolarů na jeho další film – aniž by viděl scénář.

„Já jsem tehdy moc prosil, abychom mohli točit na barvu, a producentům se to zalíbilo, tak to schválili,“ vzpomíná Ondříček. Zanedlouho dorazilo čtyřicet tisíc metrů na české poměry nebývale luxusního barevného filmu a navrch elemac – vozík na kameru s jeřábem, díky kterému nemuseli herci při natáčení zakopávat o kabely.

Za 29 Kčs sundám i ponožky

Pro Ondříčka, Formana i českou novou vlnu byla „Panenka“ prvním barevným filmem, a proto následovala důsledná výtvarná příprava. V barvách se Miroslav Ondříček inspiroval snímkem Johna Hustona Moulin Rouge, ale i listem nalezeným na pražském Karlově náměstí: „Zblbnul jsem z té barvy tak, že jsem chodil po Praze a sbíral jsem podzimní listí, dokud jsem nenašel tu nádhernou hnědou. Pak jsem ten sál ve Vrchlabí nechal třikrát přemalovat, dokud neměl tu správnou barvu.“

Slavná striptýzová scéna z filmu Hoří má panenko.

Slavná striptýzová scéna z filmu Hoří má panenko.

FOTO: archív MFF KV

Kameraman chtěl film držet v teplých barvách, ale uniformy místních hasičů, kteří ve filmu vystupovali, byly modrozelené. „Tak jsme to museli přešít. Ne kvůli fazoně, ale kvůli barvě.“ Všem komparsistům ze šatníků vyřadili oblečení ve studených barvách. Aby bylo možné nahrát přirozené dialogy herců-neherců, muselo být v sále co největší ticho, a tak páry v pozadí často tančily v ponožkách. „Natáčelo se po dobu od dvou do půlnoci, protože přes den komparsisti chodili do práce. Ti lidi byli strašně nadšení – dostávali honorář 29 Kčs denně a ještě byli ve filmu.“

Největší zádrhel paradoxně přišel, když bylo třeba zapálit chalupu, kterou se hasiči (ne)snaží uhasit. „Měli jsme tam experty, pyrotechniky, ale ten barák ne a ne hořet. Tak ho natřeli brennpastou a vycpali sudy s naftou. Pak zas budova hořela moc rychle. Za hodinu lehla popelem a my mezitím běhali ve sněhu kolem a natáčeli jsme, co jsme mohli,“ vzpomíná kameraman.

Hledání dokonalé kopie

Film se nakonec dostal do českých kin jen na pár týdnů před Srpnem 1968. Nadšení z něj nebyli ani komunističtí funkcionáři, ani Ponti, který chtěl po Formanovi zpátky svou investici s tím, že takovou krutost nemůže pustit do kin. Světová distribuční práva posléze odkoupili Formanovi francouzští známí a mohli se radovat z nominace na Oscara. Zatímco do zahraničí se film úspěšně prodával i v dobách nejtvrdší normalizace, v Československu šel „do trezoru“.

Letos uplynulo pětačtyřicet let od natáčení a čtyřicet let od chvíle, kdy Vrchlabí dostalo svou vlastní profesionální hasičskou jednotku (ve filmu to ještě byli dobrovolníci). Znovu se konal bál, který tentokrát natáčel štáb Vojtěcha Moravce pro dokument, jenž na letošních festivalových projekcích poběží jako předfilm. Kromě hasičů a Formana v něm účinkuje i Ondříček: „Když jsem tam letos byl, přihlásila se jedna holka z filmu, kterou jsem poznal; dneska už to je babička a vdova. Vyprávěla, že když šel snímek jednou v sedmdesátých letech v polské televizi, v celém městečku v oknech svítily zapnuté obrazovky.“

Kameraman Miroslav Ondříček (vlevo) a režisér Miloš Forman během natáčení Hoří má panenko.

Kameraman Miroslav Ondříček (vlevo) a režisér Miloš Forman během natáčení Hoří má panenko.

FOTO: archív Miloše Formana

Stárnou i filmové kopie. „Panenka“ se ovšem po Marketě Lazarové stala druhým českým filmem, který prošel důkladnou digitální restaurací. Nápad přišel od skupiny nedávno založené nadace České bijáky, která projekt financovala. „Nechtěli jsme, aby to skončilo Marketou Lazarovou. Považujeme tento projekt za morální závazek a chtěli bychom, aby se z něj stala dlouhodobější tradice. Máme seznam dalších dvanácti filmů okolo nové vlny, ze kterých se bude dál vybírat,“ říká její člen Pavel Sláma.

Pak nastoupili detektivové-výzkumníci z Národního filmového archivu. Restaurovaná kopie se má co nejvíc přiblížit tomu, jak film vypadal v době svého uvedení. Jenže kdo ví, jak vypadal? „Zkoumali jsme tehdejší možnosti barrandovských laboratoří,“ vysvětluje ředitel archivu Michal Bregant, „a pak jsme zjistili, že několik kopií se už v šedesátých letech prodalo do Maďarska a tamní archiv je má. Takže jsme z nich mohli vycházet.“

Když jsem tam letos byl, přihlásila se jedna holka z filmu, kterou jsem poznal; dneska už to je babička a vdova. Vyprávěla, že když šel snímek jednou v sedmdesátých letech v polské televizi, v celém městečku v oknech svítily zapnuté obrazovkyMiroslav Ondříček

Nad celým podnikem bděla komise složená ze zástupců archivu, FAMU a Asociace českých kameramanů. Jak říká Vít Komrzý z firmy UPP, která restauraci provedla: „Byly to dlouhé hodiny diskusí o technologiích, barvách i pocitech.“

Debat se účastnil se i Miroslav Ondříček, i když „Panenku“ coby divák nikdy nezažil. Když měla premiéru, byl pracovně v Británii. „Nikdy jsem film neviděl v kině,“ přiznává, „a jsem tedy zvědav, jak bude vypadat na velkém plátně.“ I proto se chystá na dnešní uvedení digitálně restaurované verze. Snad bude hnědá správně hnědá a uniformy dost teplé.