Jak tě napadlo jít pomáhat uprchlíkům přímo na pražské hlavní nádraží?

V médiích jsem si před asi třemi týdny přečetla, že z českých uprchlických zařízení bude propuštěno přibližně 230 lidí, kteří budou pravděpodobně cestovat dál do Německa. Ve stejnou dobu jsem se dozvěděla, že zastupitel Jihomoravského kraje, lidovec David Macek, vyrazil autem plným jídla a pití do Břeclavi k vlaku, v němž cestovaly uprchlické rodiny. Nabídl jim po dlouhé cestě občerstvení, které tyto rodiny podle jeho slov velmi uvítaly. Šokována z celkového vývoje takzvané uprchlické krize rozhodla jsem se nabídnout podobnou pomoc na nádraží v Praze a oslovila jsem několik přátel. Dnes už je nás skoro 250, jde o lidi napříč politickým, náboženským i profesním spektrem.

V čem pomoc spočívá?

Střídáme se po čtyřech hodinách od čtyř ráno do půlnoci. Zatímco na počátku jsme si mysleli, že jídlo a pití jsou to hlavní, dnes se jako nejpotřebnější zdají vlídné slovo, přátelská pomoc a informace v jazycích, kterým uprchlíci rozumějí. Nejčastěji i nadále pomáháme lidem propuštěným z českých uprchlických zařízení. Jsou traumatizovaní z tamních poměrů, dezorientovaní, navíc většinou nemají žádné peníze. Pokud už je pozdě večer, nabídneme nocleh u sebe doma, případně v jednom hostelu, který zdarma vyčlenil několik desítek lůžek, dostanou tam i snídani.

Na Facebooku jsi mimo jiné napsala, že suplujete činnost, kterou by měl zastat český stát. V čem tedy podle tebe v současnosti selhává?

K největším prohřeškům patří protiprávní zbavování osobní svobody migrantů a migrantek, omezování v pohybu a také v nakládání s jejich vlastními finančními prostředky a nucený pobyt v nehumánních a ponižujících podmínkách.

Pokud by uprchlíky stát nezadržoval, nepřišli by o své často poslední peníze. Za pobyt v detenčních zařízeních totiž platí 250 korun denně a stráví v nich třicet, ale někdy klidně i sto dní – to dělá 25 tisíc korun! Ve spolupráci s kolektivem Autonomního sociálního centra Klinika pořádáme sbírky, aby ti lidé vůbec mohli opustit Českou republiku, což musí po propuštění z detence udělat do předem stanoveného data. To je ale dost náročné, když na cestu dostanou jen povinných 400 korun, což je zhruba cena jízdenky ze zařízení ve Vyšních Lhotách do Prahy.

Detenční zařízení ve Vyšních Lhotách

Detenční zařízení ve Vyšních Lhotách

FOTO: Jaroslav Ožana, ČTK

Suplujeme stát rovněž v informování propuštěných uprchlíků. Máme seznam asi dvaceti tlumočníků a tlumočnic, díky jejichž volnočasovému nasazení můžeme předávat informace v arabštině i perštině. Selhání státu vidím také ve stavu, v jakém uprchlíky propouští. Na nádraží opakovaně pomáháme lidem, kteří jsou nuceni i teď na podzim cestovat jen v letním oblečení. Přitom veřejných sbírek na pomoc uprchlíkům už proběhlo velké množství, jen se málokterá probojuje až za mříže detenčních zařízení.

S těmi pak souvisí i to podle mě největší selhání státu: není možné, aby v nich panovaly horší podmínky než ve vězení. Abychom na nádraží potkávali plačící uprchlíky, kteří si dávají k sobě zápěstí, aby tak naznačili spoutání, a neustále jen opakují: „Jail, jail.“ Ti lidé nejsou zločinci, „provinili“ se jen tím, že se narodili v jiné zemi. Většina z těch, které jsme potkali, se musí vyrovnávat hned s dvojím traumatem. Jedno si přinášejí z domova, druhé pak mají ze zážitků tady v Česku. Je to opravdu nepochopitelné, a to zejména proto, že nápravu lze zařídit poměrně snadno. Buď ministr vnitra vůbec netuší, co se v detenčních táborech děje, nebo nemá politickou vůli to změnit. Ani nevím, která varianta je horší. Z vyprávění propuštěných vyplývá, že třeba rozdělování rodin je běžnou praxí, přitom Česká republika je už za samotné zadržování rodin s dětmi dlouhodobě kritizována, a to i Výborem OSN pro práva dítěte.

S jakými reakcemi na svou činnost ses setkala? Ať už ze strany institucí, nebo ve svém okolí…

Negativních reakcí dostávám obrovské množství, ale pozitivních ještě více. Zvedla se silná vlna solidarity. A teď nemluvím jen o té obdivuhodné skupině, která spolu se mnou na hlavním nádraží v Praze dobrovolnicky působí.

Třeba minulý pátek – měla jsem službu a jedna z kolemjdoucích žen nám náhle dala do ruky peníze jako příspěvek. Chvíli nato jsme začali pomáhat osmnáctiletému chlapci propuštěnému z Vyšních Lhot. Měl hlad, tak jsme před chvílí získané peníze chtěli použít na nákup jídla. Ale obchodník, když se dozvěděl, proč nakupujeme, peníze odmítl a jídlo nám věnoval.

Ze strany institucí přicházejí reakce ambivalentní, přece jen jsme těžko uchopitelná živelná skupina bez právní subjektivity. Velký ohlas máme ze zahraničních médií, která v naší iniciativě vidí protipól vládního postoje k uprchlické krizi.

Máš nějakou představu, jak bude vaše činnost probíhat dál?

Není možné fungovat takto dlouhodobě. Potřebných na hlavním nádraží neubývá, spíše naopak. Vyjednáváme o pomoci od hlavního města Prahy, potřebujeme zázemí. Teď si veškeré věci předáváme v putovní krosně a nosíme ji čtyři hodiny na zádech. Někteří z nás se také začali více zaměřovat na pomoc lidem, kteří jsou v uprchlických zařízeních stále zavření.