Územní plán je regulativem, říká tohle tady ano a tohle prosím jinde. V praxi se uplatní nejvíc v územním řízení, což je první ze dvou kol povolování každé stavby, kde je posuzován záměr stavebníka z hlediska možného funkčního využití území. Právě, že jen možného, ne žádoucího. Výsledkem je – průměr. Úřad znivelizuje každý odvážnější stavební záměr tak, až zapadne mezi budovy již stojící, až je jako ony. Praha tím jako metropole, kudy má do země přicházet nové, trpí ještě více než ostatní česká města.

K úřednímu zglajchšaltovávání výrazu, tvarů a objemů přistupuje jako druhý stěžejní nešvar prostorová rozpínavost: město se šíří a pohlcuje krajinu. Tu jsou na vině jak spekulující vlastníci městu přilehlých polností, často restituenti, kteří prodali půdu svých předků spekulantům (i z řad politických stran, nejčastěji ale velkým developerským firmám), tak okrajové městské části a středočeské obce tím, že to laissez-faire dopustily. Jev popsal ve své knize Sídelní kaše architekt Pavel Hnilička, jinak též autor nyní novelizovaných Pražských stavebních předpisů z loňského roku. Rozptýlená zástavba na okrajích a takzvané bydlení v zeleni stojí město nekonečné peníze. Ty všechny bleděmodré, zelenkavé a růžové moučníky s garážemi, zdí, psem a splněným snem o vlastním domě se zahradou znamenají pro veřejné rozpočty kilometry kanalizací a kilometry nových silnic, sem tam nějaký strom a desítky autobusových spojů, školy a školky, toho všeho údržbu a za odměnu stejně ucpané příjezdové tahy, neboť i zde se, znovu jako na sídlištích, jen bydlí, ale za prací dojíždí.

Až potud panuje s východisky urbanismu, jak jsou popsána na různých místech dvanácti set stránek Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu, které dal dohromady Kouckého tým, všeobecná shoda. Město potřebuje svou energii začít soustřeďovat znovu od okrajů do středu, koncentrovat se. Musí mít jasně stanoveno, kde jako město končí, tedy kde jsou území zastavitelná a kde nezastavitelná. Ne nezastavěná, ale i pro budoucnost nezastavitelná. Město musí umět umožnit kvalitu, umět rozpoznat a připustit novou hodnotu do území, aniž by rezignovalo na ochranu hodnot v území již přítomných. Současný územní plán a vůbec tzv. plánování a systém posuzování staveb toto vše neumožňuje, na místě je proto změna. Ale jaká?

Nejprve si popišme, co navrhují autoři Metropolitního plánu. Chvíli si teď dovolím vytrhávat z kontextu a uvedu teze Kouckého urbanistického názoru snad bez zkreslení, nicméně naholo, jak jsem si je pro sebe vypsal nejen z Konceptu odůvodnění, ale i z jeho starších teoretických prací Elementární urbanismus (2005) a Úřad kreátora (2008). Především: Nahradit direktivní regulování strategickým iniciováním. Místo možného maxima regulovat jen nutné minimum. Majetkoprávní urbanismus jdoucí do detailu parcel zahlcuje celkový obraz. Současné město chce být někde vysoké. Lidský život, ale i život města je tajemstvím, které je nutné spíše s pokorou sledovat, než jej direktivně řídit. Praha musí být znovu světová. Stavět mají ti nejlepší. Chceme stavět krásu.

O mnoho víc tento elementární urbanismus vlastně neříká. Nástrojem jsou mu tzv. dvě čáry urbanismu. První odděluje zastavitelné od nezastavitelného. Druhá veřejné od soukromého. Na místo funkčního využití parcel staví zátěže lokalit. Jeho základní jednotkou není parcela, ale lokalita, třeba celý dolní Žižkov mezi Husitskou, Kubelíkovou a Prokopovou. Posuzovat se při umístění nové stavby má soulad záměru stavebníka ne s plánem stanovenou funkcí pozemku, ale s převažujícím charakterem lokality. Přitom zátěže jsou nutně slabší regulativ než funkce: neříkají, co výhradně lze, ale co ještě lze. Koucký navrhuje čtyři základní zátěže, sestupně: produkční, obytnou, rekreační a krajinnou. Nejvyšší povolená zátěž umožňuje využít území i jakkoliv mírněji, ne však naopak: kde je stanovena krajinná zátěž, nemohou být ani rekreační stavby. Nakonec odlišuje elementární urbanismus vzhledem k nutnosti popsat charaktery lokalit ještě typy území – a to stabilizované, transformační a rozvojové. Zjednodušeně řečeno je stabilizované území obytná zástavba vnitřního města, transformační jsou areály zaniklých továren či například nádraží a rozvojové je dosud nevyužité území, kde však chce plán navrhnout možnou novou výstavbu. Tím jsou nástroje elementárního plánování všeho všudy vyčerpány, aspoň mluvíme-li o tom, co Metropolitní plán v Konceptu odůvodnění ohlašuje jako závazné.

Vše ostatní je víceméně duchařina tvrzená tu a tam nahodilými čísly a útržkovitými fakty. Jak málo pracuje na Institutu plánování a rozvoje, který za plánem stojí, sociologů, demografů, ekonomů, statistiků, ekologů, památkářů, dopravních inženýrů či právníků! I urbanistů je poskrovnu. Zato architektů plno. A ti chtějí hlavně stavět. To není hřích. Ani spiknutí. Ani fetiš. To je jejich životní zájem.

Klíčové místo má v Konceptu sešit nazvaný Duch plánu, v němž najdeme formulovaných deset požadavků. Ty vlastně alternují zadání zastupitelstva, které je obecné až nihilisticky (a z praxe bych skoro řekl, že takové bylo záměrně, jednak aby prošlo, ale také aby umožnilo právě Kouckého plán). Duch plánu se hlásí k platónské „komunikaci myšlenek skrze abstraktní ideální stav“. Třeba dodat, že nikoliv jen ke komunikaci, ale k jejich formalizaci: územní plán totiž není esej, systém idejí, utopismus ušlechtilé či jiné vize, je to norma, podzákonný referenční rámec, podklad pro rozhodování, závazný výkres, text a metodika, jimiž se koneckonců budou muset řídit úředníci, ano i subalterní referenti stavebních odborů hluboko na městských částech, budou mu muset porozumět a bude muset být vykonatelný, přezkoumatelný a právně obhajitelný. Tento urbanismus a jeho Metropolitní plán je však spíše kabalistickým snem, vidinou „města velikého, jehož sláva hvězd se dotýká“. Je takový z čirého idealismu, tedy že strašně touží po tvůrčí svobodě a kráse? Snad.

Jenže krásu nelze naplánovat a odstraněním regulace k erupci tvořivosti nedojde. Naopak – město recitujíc vzletné fráze neoliberálního urbanismu o svobodě a kráse upustí klíče ke krocení stavebníků dobrovolně do kanálu. A pak už to pojede: všude, hustě, hodně, vysoko a rychle. „Výškové omezení vidím už jako zcela zastaralou a překonanou záležitost,“ řekl Koucký v rozhovoru pro HN právě před deseti lety. Jak teprve sešlá mu ta „záležitost“ musí připadat dnes.

Na rozdíl od Kouckého mám za to, že často si teprve omezení vynucují tvůrčí řešení, že regulace je zdrojem kreativity. Co se totiž architektovi jeví jako nadměrná regulace, jako zbyrokratizovaný aparát a šeď nivelizace, úpadkový provincialismus, teror ekologů a památkářů, to vyjadřuje jen jiné zájmy, zájmy ostatních článků společnosti. Za příčinu je jako obvykle v kapitalistických společnostech označován důsledek, přičemž pravá příčina zůstává taktně mimo kritikovu bystrou pozornost. Totiž že problémem je zas a znovu i tady koncentrace energie, bohatství, vlastnictví, investičních prostředků, prostě peněz, a také vůle je zúročovat – v příliš málu rukou. A zde na scénu vstupují developeři.

Architekt Roman Koucký

Architekt Roman Koucký

FOTO: Martin Štěrba, ČTK

Developer měl být ten, kdo rozvíjí území ve vlastnictví svém nebo pro někoho (třeba i pro město). Ukažte mi však developera, který nějaké území v Praze za poslední čtvrtstoletí rozvinul! Vznikly jednotlivé kvalitní architektury, solitérní domy a několik málo veřejných budov. Veřejný sektor však staví vlastně jen infrastrukturu, zejména dopravní, a z té ještě nejvíc silniční. Na víc nemá peníze, a často ani dost vnitřního politického přesvědčení, že je to jeho úkol. Zbytek jsou ohavnosti, těžba území nadivoko. Koupit, postavit, střelit a jít dál. Město pak omývá těm místům rány, za obrovských nákladů je dotváří a udržuje jejich okolí. Přitom developer už při stavbě parazituje na veřejném a inzeruje své holobyty reklamou na billboardech: „jen pět minut od metra“, „výhled na Hradčany“, „bydlení v zeleni u hostivařské nádrže“ atp. Skanska, Penta, Ekospol, Central Group, Sekyra a asi tři desítky dalších – ti všichni sledují jen své vlastní komerční zájmy, které jsme si zvykli přijímat jako legitimní. Mají na své straně všechny výhody: jsou vlastníky, investory, často i projektanty, mají prostředky, jasný záměr, znalost zákonů a politické konexe. Vystupují jako ekonomická moc v území. Moc, která je prosta reálné odpovědnosti. Náklady i dlouhodobá rizika chybných rozhodnutí jsou kryty městem, a to i ve velmi dlouhodobém horizontu.

Dopady developerských projektů se bezprostředně přenášejí do kvality života obyvatel v okolí a do cen nemovitostí sousedních vlastníků bez toho, že by ti měli reálnou možnost ovlivnit, co se děje, pokud jejich zájmy nechrání územní plán. Je směšné i smutné zároveň, že se o developerech, klíčových aktérech výstavby a rozvoje města, nedočteme v Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu ani v ostatních knihách Romana Kouckého zhola nic. O ekonomické moci samozřejmě také ne. Pro Kouckého je pánem nad stavbou architekt, ten tvoří. O tom, kdo ho platí a za co, nepadne slovo.

Jeden můj přítel, zaměstnaný ve významné pražské architektonické kanceláři, mi popsal obvyklý průběh jednání mezi klienty a architekty o podobě návrhu budovy, který ve sto jednom případě ze sta vede k pokorné nivelizaci vzletu domnělého tvůrce návrhu už při sjednávání zadání.

„Proč nevzdorují?“ zeptal jsem se. „Zkusili jsme oponovat zahraničnímu investorovi, okamžitě to utnul slovy: Oh, shut up, you are my drawing monkeys.“ Kreslili samozřejmě dál a budova už stojí.

Tato profesní etická selhání, tisíce drobných kompromisů, penězi, ne totalitou zlomených páteří, kdy se architekti rozhodli raději navrhovat pyšné, samolibé, předimenzované a do sebe uzavřené projekty podobné meteoritům, jež proměňují město v poušť a lidi v nich v lhostejné, odcizené majitele kreditních karet, nuže tato selhání se nám nyní Roman Koucký snaží podat jako důsledek byrokracie památkářů, hrůzy před čímkoli novým ze strany veřejnosti a obstrukcí aktivních občanů v připomínkových řízeních. Jaká ironie! Jaká drzost! Korupce není jen problémem politiků, korupce existuje ve všech povoláních. Všude, kde volíme v práci peníze proti svému přesvědčení, nejen proti zákonu. Když do území, už dnes zatíženého k nehnutí, kde chybí běžné obchody, odkud je za prací nutné dojíždět přeplněným metrem či autobusy, kde zaparkovat lze až po hodině hledání volného místa, kde lavičky natíralo naposled OPBH a keře si musejí ořezat obyvatelé sami, aby se vůbec prodrali ke vchodu svého domu, zamýšlí investor nový development, diví se architekt, že stávající obyvatelé protestují, a tvrdí nám, že se bojí nového.

Matěj Stropnický

Autor eseje Matěj Stropnický je náměstkem primátorky hl. města Prahy pro územní rozvoj zvoleným za SZ.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zakládal jsem dvě občanská sdružení a obě se věnují bydlení v širším slova smyslu. Druhé z nich – Tady není developerovo – vzniklo přímo s cílem bránit současné obyvatele s jejich nemovitosti a také veřejný prostor, zeleň a architektonicky cenné stavby i ráz území, zkrátka hodnoty současného města, před deklamovanými budoucími hodnotami, které však dle naší zkušenosti s novou výstavbou nepřicházejí. Snažili jsme se účastí v nesčetných územních řízeních zastavit, nebo aspoň zbrzdit a zmenšit navrhovaná monstra – a byli jsme v mnoha případech úspěšní. Naučili jsme se stavební zákon, zorientovali se v možnostech existujícího územního plánu a stavebních předpisů, sepisovali jsme stohy odvolání, byli jsme neúnavní. Poznali jsme při tom také, že krása a ošklivost ne jsou při posuzování staveb argumentem, ale subjektivními dojmy. Oporou nám byla jednoznačnost územního plánu a jeho vymahatelnost.

Jsme si vědomi nevýhod takto nastaveného územního plánování, proto se i úvodem tohoto textu směle a rád hlásím k jeho kritice, jak ji Roman Koucký a jeho Koncept odůvodnění Metropolitního plánu formulují. Územní plán nám však byl a je, coby přísný regulativ, nedocenitelnou oporou, obranou proti ekonomické moci, která chce být ne jen někde vysoká, ale všude vysoká, zabrat celé pozemky, všude zastínit výhled a oplotit, co lze, všude vytěžit i tu poslední píď hodnoty, která tvoří z beztvarých ubikací životní prostor – a proto jsme začali říkat developeři hanlivě.

Přesto jsme se dál vzdělávali v dějinách umění a v architektuře, četli Le Corbusiera, Norberga-Schulze, Obraz města, Města pro lidi, ale i Dalibora Veselého, Jane Jacobsovou, Jiřího Musila, ano, i Kouckého s Jehlíkem a Melkovou. A třeba také Heideggera a Patočku, neboť ti vědí o architektuře možná víc než mnozí architekti, jelikož vědí leccos o tom, co znamená bydlet ve světě, ne však ve světě povrchně kosmopolitním, který je vysoký, a proto snad světový, ale ve světě hluboce přijaté existence, kde jsou lidské bytosti osvobozeny od existenciálního strachu ze ztráty střechy nad hlavou, nebo v mírnější podobě strachu ze ztráty hodnoty prostředí, v němž žijí a do něhož vložili často všechny přebytky své práce, neboť pro ně znamená domov. A o ty nám má jít především, ne o ty, o nichž jsem se dočetl v kterémsi lifestylovém časopise: „Přiletěli do Vídně, jen aby ochutnali kombinaci humra a zelí, o které se za oceánem doslechli.“

Četli jsme proto, abychom z nevědomosti nebránili novému, cennému, krásnému, co mělo jiný cíl než prachy na dřevo pro investora a architekta.

I my, interurbanisté, jak bych nás pojmenoval pro toto naše aktivní, organizované, poučené, dobrovolné hledání veřejného zájmu, pro urbanismus zdola zaměřený na ochranu hodnot, jejich zmnožování k obecnému užitku, které má pomoci zrušení vlivu ekonomické moci v území a zabydlení všech, jistě chceme krásné, živé a nové město. Víme však, že v demokratické společnosti nevzniká na rozdíl od aristokratických zakázek v minulosti hlavně svobodnou tvorbou architektů umožněnou odstraněním domnělých byrokratických překážek a únavných regulací, neboť ryze materiální, do jisté míry dokonce námezdní vztah mezi investorem a architektem zůstává tímto nezměněn.

Buď tedy tvůrci Metropolitního plánu svůj chystaný návrh přepracují do podoby, v níž stanoví skutečný veřejný zájem v území, a zároveň předloží variantu vymahatelnou, vykonatelnou a jednoznačnou, čili umožní domoci se obrany také těm, kdo se budou možnou novostavbou cítit ohroženi. Anebo nebude vůbec projednáván. Krásu budoucích staveb ponechávám architektům jako možnost podmíněnou vzpřímeností páteří, odolností charakterů, důvtipem výmluvnosti a „nevratností tužek“, až budou kreslit svou příští soukromou zakázku. Teď ale pracují pro město.

 

Reakce Filipa Endala: Manifest interurbanismu versus udržitelný rozvoj města

Radní hlavního města Prahy Matěj Stropnický formuloval svůj názor na další rozvoj města, na jehož řízení má nyní klíčový vliv. Ve své dosavadní politické kariéře ukázal, že ví, jak je důležité názor na věc kodifikovat do zřetelného a mediálně uplatnitelného dokumentu, a určit tak základní kontury, a tím často i výsledek debaty. Provedl tedy první výkop a nemá-li to být, vedle Romana Kouckého, vůči kterému se vymezuje, jediný zřetelný názor k dalšímu rozvoji metropole, je třeba s ním polemizovat.

Radnímu Stropnickému je třeba za to, že Manifest interurbanismu sepsal, poděkovat a současně se pozastavit nad tím, proč je po 25 letech jedním z mála, neřkuli prvním, který tak interdisciplinárním způsobem uvažuje o rozvoji města. To ovšem neznamená, že se současně v mnoha věcech nemýlí a některé teze, které prezentuje, nejsou determinovány jeho politickým viděním světa více než odborným úsudkem. Implementace tezí, které vtělil do své polemiky s územním plánem, by přitom paradoxně vedly k menší udržitelnosti města, tedy přesně k opačnému cíli, který vzývá jeho mateřská strana.

Stojí za to krátce sumarizovat objektivně věcné deficity Manifestu interurbanismu. Metropolitní plán zpracovávaný na Institutu plánování a rozvoje týmem Romana Kouckého více než kterýkoli projekt obdobného rozsahu zohledňuje a kombinuje ekonomické, environmentální a sociální aspekty plánování. A IPR – opět více než kterákoli instituce tohoto typu do přípravy koncepčních dokumentů vtahuje vzývané sociology, ekology, demografy, o památkářích nemluvě. Chce-li soukromé investory nahradit veřejnými, městskými, neuvědomuje si, že takto realizované projekty stejně realizují soukromí projektanti, architekti, developeři apod. Jen je to obvykle těžkopádnější a usedlejší.

Také je třeba zdůraznit, že za poslední čtvrtstoletí normálních a demokratických poměrů všechny stavby, kterými se Praha pyšní, zrealizovali soukromí investoři – jen namátkou nový symbol Prahy Tančící dům, centrum Anděl, administrativní čtvrť na Karlínském nábřeží koneckonců i upgrade Karlína na atraktivní čtvrť apod. Naopak, stát (resp. veřejný zadavatel) nezřídka selhal a je otázkou, zda díky nekompetenci a tuhosti úředního šimla či kvůli rigidním pravidlům veřejných zakázek podmiňujícím čerpání evropských fondů.

Ano, město, radnice, IPR (pražský Institut plánování a rozvoje) a další veřejné instituce mají hájit veřejný zájem a respektovat potřebu co nejkvalitnější veřejného prostoru. Tento zájem – a je ho opravdu těžké definovat – se odvíjí od hodnotového systému obyvatel, samosprávy i plánovačů města. A ti, kteří budují veřejný prostor, by měli mít na paměti jeho kvalitu. Upřímně, projdeme-li se po Praze, těžko nabudeme dojmu, že veřejné instituce (TSK, Dopravní podnik, Pražské služby, Lesy hl. m. Prahy a další), tento veřejný zájem vzývají stejně jako Matěj Stropnický a potřeba kvality veřejného prostoru je pro ně stejným fetišem jako – parafrázujeme-li Manifest interurbanismu – pro developery potřeba stavět.

Nikdo jiný než developeři – nebo jim říkejme stavitelé/investoři – město nepostaví. Úlohou politiků, IPR, radnic je, aby dostali jasná pravidla, a měli proto k sobě stejně kompetentního partnera, který s nimi – v duchu paradigmatu kvality života, udržitelnosti a veřejného zájmu – povede kvalifikovaný dialog vedoucí ke konsenzu. Máme dvě možnosti, jak město budovat – striktní regulaci, fetišismus stále dokonalejších norem, úřednickou architekturu a urbanismus nebo systém postavený na důvěře, participaci a sdílení hodnot dávající prostor kreativitě nikoli pouze architektů.

Těch pár staveb, kterými se Česko pyšní – ať již Miluničův Tančící dům nebo Hubáčkův Ještěd, stejně jak Dientzenhoferův Sv. Mikuláš – by nevzniklo, pokud by jejich tvůrci nevnutili veřejnému zájmu svou vizi. A lze jen spekulovat, kolik jich, bohužel, nevzniklo. Díky soukromému kapitálu byly rekonstruovány a zachráněny stovky historických budov, které dál Pražanům slouží k bydlení, kultuře či podnikání. Obvykle bez konkrétní podpory Prahy nebo městské části.

Veřejný zájem je institut, který není snadné popsat – při jeho formulaci mají vždy navrch ti hlasitější a komunikačně protřelejší, což vede k sociálně, genderově i generačně disproporčnímu vnímání hodnot, na kterých je postavena společenská koheze, bez které je rozvoj města nemyslitelný. Město není ve vlastnictví automobilistů ani cyklistů, hipsterů ani měšťáků, generace Z ani X. Společným jmenovatelem rozvoje města jsou však – Matějem Stropnickým tak zatracované – peníze (a byly jimi i před rokem 1990). Spíše než velké veřejné investice a veřejné stavby jsou efektivnější ekonomické nástroje politiky udržitelnosti, jak je známe z Vídně, Curychu či Amsterdamu. Ti, kteří protestují proti jakékoli nové výstavbě bez rozdílu, škodí veřejnému zájmu (čtěme také kvalitě života, udržitelnosti města, konkurenceschopnosti regionu, sociální kohezi) stejně jako ti, kteří jsou zodpovědní za výstavbu tomuto veřejnému zájmu odporující.

Metropolitní plán by měl být vyjádřením kompromisu spojujícím potřebu kvality prostředí (tedy zejména bydlení), městotvorných prvků, konkurenceschopným fyzickým prostředím s požadavky na prostupnost města a občanskou vybavenost. Metropolitní plán by měla být férová dohoda mezi všemi participanty na fungování města, mezi něž ovšem patří i investoři. Bez nich ve městě vznikne jen a pouze to, na co stačí městský vyblankovaný rozpočet.

Developer není tím, kdo si svévolně určuje, co a kde má stavět. Nemůže získat povolení ke stavbě a jejímu provozu, pokud nesplňuje požadavky právních předpisů. Na stavebnictví se jich přitom vztahují zhruba dvě tisícovky! Stejně tak je jeho konání ovlivněno klientem, pro kterého staví – realitní trh je sám o sobě velkým participačním fórem. Opravdu mají investoři na své straně všechny výhody? Není zodpovědnost za všechny přešlapy, chyby, klientelismus, marnotratnost či deficit plánovací inteligence naopak na profesi, kterou se živí právě Matěj Stropnický, tedy na politicích?

Jakkoli s mnoha myšlenkami Matěje Stropnického lze souhlasit a s mnohými má smysl s respektem polemizovat, odmítnout je třeba ultimativní hrozbu adresovanou tvůrcům Metropolitního plánu zformulovanou v posledním odstavci Manifestu. Jednak z důvodu rozdílné kompetence tvůrců plánu a politiků, ale také proto, že právě oddělení estetické kvality města (kterou prý požadují architekti) od jeho plánování a regulace vede k rigidně úřednickým, zoufale nekreativním a pro udržitelnost a konkurenceschopnost města nepřínosným výsledkům. Smutným paradoxem je, že pokud by Matěj Stropnický měl být tím, kdo zbrzdí pozitivní trendy z posledních let, nahraje tím především těm, které on sám považuje za své politické i hodnotové protivníky.

Takže, co posadit k jednomu stolu Matěje Stropnického, další zástupce magistrátu, zástupce IPR a zástupce investorů a hledat řešení směřující k rozvoji Prahy?

Autor je tajemníkem Sdružení pro udržitelný rozvoj měst a obcí.

Reakce Ondřeje Beneše a Oldřicha Ševčíka: O co může a o co má usilovat Metropolitní plán

Se světem „se něco děje“. Architektura si vždy musela hledat cesty k přijetí veřejností. Nicméně: Kdo by chtěl popírat, že soudobé realizace vyvolávají ve svém celku i jednotlivostech obavy? To, co je zamýšleno jako obohacení, se pociťuje jako deformace.

Do „produkce i recepce architektury“ vstupuje stále naléhavěji otázka smyslu, cíle, vyrovnání technicky možného s kulturou. S tím musíme počítat jako se „samozřejmou nesamozřejmostí“. To platí dvojnásob pro zamyšlení nad návrhem Metropolitního plánu.

Manifest interurbanismu Matěje Stropnického je, mimo jiné, právě vyjádřením toho rozměru naší doby, který zachycují i slova profesionálů v architektuře a urbanismu: „Stavění se stalo předmětem všeobecné nevole“, „stavění se stalo hrozbou pro krásu krajiny, pro historické obrazy měst“, „stavění ztratilo nevinnost… Architektura také znamenala razantní nárůst tvůrčích možností. Digitální techniky a algoritmické technologie rozšířily slovník možných forem o obzvlášť silové a extravagantně nápadné opce“ (D. Franck a A. Franck). To by Matěj Stropnický neměl přehlédnout: ústřední téma jeho Manifestu interurbanismu je jako jádro pudla obsaženo jak v diskurzech urbanistů a architektů, tak v diskusích alternativních hnutí.

Proto je třeba Manifest brát vážně (přesto, že aktivistická rétorika tu místy přechází do pamfletu). Dodáváme vědomou provokaci: Nejde jen o „zastavěná“ a „nezastavitelná“ území, ale dříve nebo později půjde (nemůže k hrůze nejen památkářů nejít) i o plánovité výběrové destrukce staveb (v té míře, v níž jsme poprvé v historii konfrontováni se „zastavěným světem“; viz R. Koolhaas). Proto je důležité vidět na horizont doby, je důležité mít kompas, který chrání hodnoty minulosti a ukazuje přitom do budoucnosti. Metropolitní plán se může a má stát takovým fundamentem; platí: každá perspektivace je závislá na fundamentu, z kterého vyrůstá. Metropolitní plán je – právě díky své programové nedirektivnosti – koncipován tak, že umožní prověřování onoho fundamentu.

Rozčlenění území na lokality provedené Romanem Kouckým je pro nás směřováním přes topologii metropole (od již nadále neúnosných, „spotřebovaných“ modernistických konceptů spjatých s industriální společností!) k topografii (i to je třeba docenit!). Kouckým zvolený přístup nepodřizuje uchopení místa univerzálním idejím, které produkovala moderní doba, naopak propojuje místo, aktuální stav s perspektivou, neruší v realitě obsažené „funkce“ (doprava ad.), takto konstruovaná kompozice neruší funkcionalitu města, ale svazuje je s dalšími hodnotami historicky rostlého města (krása ad.).

Stropnického interpretace základních idejí Metropolitního plánu jako „vidiny“, touhy po kráse a tvůrčí svobodě architekta a urbanisty, tento rozměr opomíjí a stává se fatálním nepochopením toho, oč zde běží. Bohužel. Proto i další kvalita Kouckého přístupu, kdy se „neprotahuje“ minulost do budoucnosti, ale jde o tvoření budoucnosti, nemá naději na ocenění.

V čem je význam tohoto přístupu Romana Kouckého? V tom, že jde o ofenzivní, nedefétistické otevření tématu: jak by mělo město „přirozeně“ růst, při veškerém zatížení obsahu tohoto pojmu. Co vše je třeba v dalších etapách „důkladně a citlivě“ propracovat a s jakými riziky je to spojeno, o tom nepochybně Roman Koucký a jeho tým ví. Metropolitní plán získává stoupence z řad původních kritiků, probíhá proces (mj. vřazení empatie k městským částem a vyšší tlak na regulační prvky atd. – tyto poslední důležité konkretizace přesahují rámec článku), který je s každým tak závažným dokumentem spjat.

Hotel Praha v únoru 2014

Hotel Praha v únoru 2014, před demolicí

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Metropolitní plán je z podstaty strategický dokument – definuje perspektivu a cíle. Konečně! Čím může být ohrožen?

Rozmělněním strategie na naplňování taktických cílů (tragické následky typicky českého povýšení taktiky na strategii v politice popsal historik J. Tesař, na fatální opominutí strategických témat v československé politice poukázal filosof J. Patočka).

Rozmělnění strategického plánu přes aspirace a požadavky, které jsou oprávněné a mají být ošetřeny na operativní úrovni, by bylo osudovou chybou. Stejně tak jako jejich přehlížení.

Dovolíme si zde proto malou úvahu. Známe „přirozený habitat“ obyvatele Prahy? Víme o přirozeném habitatu obyvatele pražských čtvrtí více než o habitatu horských goril v Africe z dokumentu BBC? Přes sarkasmus upozorňujeme na zrádné adjektivum – přirozený. Přirozený habitat člověka žijícího ve městě je způsobem života, který vznikl a vyvíjel se až v moderní době, a je životem ve městě, které se formovalo po staletí. Je městským životem v době, která získává charakteristiky světa masové spotřeby a informační společnosti. Kdo může říci, že ho dostatečně zná a zná i budoucnost tohoto habitatu? Ani urbanista, ani představitel občanské iniciativy. Máme co do činění s pořádně složitým fenoménem! Nejsme s ním – způsobem života – spokojeni, ale chceme-li s tím něco učinit, tak nesmíme přehlédnout ani komplexnost habitatu, ani konkrétnost běžného každodenního života. Chybám se nelze vyhnout, ale lze je minimalizovat.

Hodnota Metropolitního plánu je v konečné instanci zajišťování a zprostředkování setkání perspektivních cílů s potřebami na operativní – suburbánní úrovni. Proto sám způsob vytýčení „terénu“, „herního prostoru“ Romanem Kouckým (přes oddělení zastavitelného od nezastavitelného, veřejného od soukromého, stanovování zátěže lokalit atd.) nelze diskvalifikovat jako pouhý „elementární urbanismus“ a liberalismus.

Občanské iniciativy umí artikulovat potřeby a zájmy běžného každodenního života obyvatele metropole. Zdánlivě prostá, jednoduchá řešení jsou výsledkem akumulované mnohogenerační zkušenosti. Občanské iniciativy, alternativci, znají zblízka „náš přirozený habitat“. Někdy až tak zblízka, že nevidí horizont. V tom je jejich sláva i utrpení (viz pejorativum „chaoti“). Je možné a je třeba porozumět zkušenostem, které zprostředkují. Také tomu, že „územní plán je praktický dokument, který hájí veřejný zájem a o který se občan může opřít. Stejně tak je ale pravda, že územní plánování se stalo za poslední desítky let z iniciačního nástroje pozitivní změny (plánovat), rigidním regulačním dokumentem, nástrojem byrokratů právníků“. (Tomáš Pejpek) Překročení zkratkovitých happeningů směrem ke spolupráci na suburbánních tématech se může stát magistrálou propojení konkrétních témat s perspektivou. Proto z dokumentu Metropolitního plánu nechtějme udělat přes regulativy Prokrustovo lože, v něž se vše, co přesahuje, nepřipustí, zláme a ořeže. Naopak – občanské iniciativy potřebují otevřený dokument.

Proč? Vševědoucí není a nemůže být ani urbanista, ani představitel občanských iniciativ, ale mohou se nalézat a jít po společné cestě. Obava z odvrácené strany činnosti developerů a snaha ji minimalizovat je přítomna v návrhu Metropolitního plánu a především ji lze vyčíst v procesu, který vedl a probíhá v jeho formulování.

Je zde nebezpečí: i diskuse se může stát cestou emigrace do vlastního vidění světa. Proto zdůrazňujeme, co Romana Kouckého, Matěje Stropnického a – na ně nezapomínejme – účastníky dosavadní diskuse spojuje: kritika současného stavu územního plánování v České republice.

Metropolitní plán je ze své podstaty výzvou k angažování se ve společném světě.

Co tedy Metropolitní plán vyžaduje? Prostou událost, která se odehrává stejně často jako konflikty. Recepce každého projektu, každé realizace je stejně frekventovanou událostí jako místem střetávání. O jakou událost jde?

V takové diskusi se setkávají a střetávají zájmy veřejnosti a obce profesionálů (architektů a urbanistů) – a to je vstup na minové pole. Výchozí fáze diskuse nad návrhem Metropolitního plánu a nad Manifestem interurbanismu není jiná než podobné příběhy. Zaznívají v ní racionální a objevné podněty, neméně je ale důležité, že se artikulují i předsudky, zaujatosti z obou stran – to je prostor, který vypovídá o stavu demokratické společnosti.

Umíme pocítit sílu argumentace protivníka, snažíme se ho pochopit lépe, než on sám rozumí svým stanoviskům? A tím porozumět vlastním stanoviskům (srv. „Manifest Matěje Stropnického, publikovaný v deníku Právo, tak míří především na veřejnou správu. Z jeho textu to však nemusí být zřejmé a zřejmé – popravdě řečeno – dokonce není ani to, zda si je toho pan náměstek vědom.“ Michal Šourek, MS architekti). To jsou předpoklady dialogu. Skutečný dialog znamená, podle J. Lacroix, nastolení reálných vztahů. Jinak máme před sebou souběžné monology. A ještě hůř: jde o narušení pravdivého vztahu k sobě samému, odmítnutí reálných vztahů – následuje buď střet, anebo lhostejnost. Jestliže diskuse ve veřejném prostoru přerůstají do agresivně protikladných, nesmiřitelných stanovisek – tak je něco v nepořádku. V poslední době je to v české společnosti až stigma, které sděluje: neumíme dospět ke konsensu, „neumíme si vládnout“. Nicméně: Řada konfliktů sice skončila „nedobře“ (srv. demolice Obchodního střediska Ještěd ad.), ale končila i konsensem a nadšeným přijetím po realizaci (Televizní věž a horský hotel Ještěd – kdo si dnes vzpomene na nelítostnou ráznost odsudků z řad veřejnosti i profesionálů k vystavenému modelu? Dnes občanské iniciativy pečují o svůj „Ještěd“!). Je v zájmu obou obcí – urbanistů, architektů i občanských hnutí, aby o příběh Metropolitního plánu po typicky bouřlivé fázi vstupu do diskurzu spěl ke konsensu – produktivnímu závěru.

Podívejte se do fascinujících prostor Tančícího domu

Tančící dům v Praze

FOTO: Novinky

Co je třeba respektovat v návrhu Metropolitního plánu, v diskusích a v Manifestu interurbanismu? Odvahu Romana Kouckého, s níž koncipoval nedirektivnost, otevřenost Metropolitního plánu, akcentoval iniciační a strategické parametry. Plány Vídně, Berlína i Paříže vykazují tuto „volnost“ – svobodu plánu vůči budoucnosti, ideu kontinuity vývoje (jsme zavázáni vůči minulosti i budoucnosti, přítomnost se nevyčerpává tím, že se stává funkcí údajně nám známé budoucnosti, nepodléhá aktuálním tlakům atd.), kdy každá změna politické garnitury nevede k bodu nula. Politika se ustavila do volebních cyklů a většinou i do nich vtěsná svůj horizont.

Urbanismus pražské metropole by měl z toho cyklu a neklidu vystoupit (Položme vedle sebe politické dějiny meziválečného Československa s úspěchy, riziky, střídajícími se úřednickými vládami a – výsledky architektury a urbanismu! Idea státu, kontinuita kultury se petrifikuje do architektury, do urbanistických řešení a dá se po desetiletích a staletích z nich vyčíst!).

Metropolitní plán je odpovědí na trvalé a akutní téma české kultury i řízení české společnosti: zachovávání a ošetřování kontinuity.

Takže řečeno souhrnně: Aby mohly západní metropole mít strategický územní plán, musí mít a mají také mechanismus, jak s dostatečnou právní jistotou zhmotnit v něm obsažené obecné zásady do pravidel pro řešení konkrétní lokality – vzniklé se znalostí habitatu. Dosud všichni zúčastnění „jsou na cestě“ hledání ekvivalentu plánování ve Vídni, Mnichově, Drážďanech. V tom je – odkazujeme na příspěvky Michala Šourka (MS architekti, Glosář Michala Šourka), Martina Klody, Tomše Pejpka, Petra Klápště,Tomáše Vícha a dalších (na FB) – jádro střetu Matěje Stropnického a Romana Kouckého: jak se obecné zásady a koncepce promítají do pravidel v konkrétním místě, jak založit platformu pro formulaci společenské dohody v konkrétní lokalitě.

Architektonické navrhování začíná, ať už to člověk pojedná jakkoliv, uzpůsobením prostorového programu na stavební prostor. Začíná vlastně teprve tam, kde se prostory rozdělují a navzájem oddělují, kde je přiřazováno využití, kde se slučuje do větších jednotek a kde se tyto prostory určitým způsobem využívají. To je v centru Metropolitního plánu i Stropnického Manifestu. Jestli okolí získá nebo ztratí, závisí na vložení budovy do urbanistických souvislostí.

V tématu suburbanismu, „individuálního bydlení a jeho koordinované výstavby“, se naplňuje to, co Stropnickému právem leží na srdci: naplnění mantry o nezbytném spojení teorie a praxe, lokality a celku, makro a mikroměřítka, ctění místa atd. Z podřadícího sub- vyrůstá velké téma. Zeptáme se provokativně naivně, prvoplánově: Proč naše domy a ulice, městské čtvrtě nejsou již na první pohled tak útulné, zklidněné, přívětivé, bezpečné a vítající, jak se s tím setkáváme po překročení hranic v Rakousku, jak to vnímáme při procházce některými ulicemi Amsterdamu? Proč v situaci, kdy každý dům je jiný, pro nás jejich podoba, barevnost a velikost zůstává příjemná?

Je to výsledek nepřekročitelných regulativů, po kterých volá Matěj Stropnický a happeningů občanských iniciativ? Anebo je to snad výsledek diktátu architekta a urbanisty? Nic z toho.

Vystavěné prostředí je nepochybně mnohovrstevné, nesmírně komplexní, vnitřně mnohonásobně provázané téma. Je za ním vyvažování územního plánu a urbanistické praxe, strategie a operativních řešení, usmiřování teorie se zkušenostmi, úsilí o kontinuitu řešení, akumulovaná zkušenost přeložená do právního ošetření atd. Jen tak se lze vyhnout dvojímu nebezpečí: podlehnutí tíži reality (se kterou se z mnoha důvodů mnoho dělat nedá), anebo podřizování reality ideálu (ať je jeho nositelem kdokoli) se všemi důsledky, které obsahuje výše uvedená metafora o Prokrustově loži.

Co tedy chybí a s čím se potýkají urbanisté, architekti? „Města neumí generovat vize, vytvářet rámec pro synergii veřejného soukromého sektoru, chybí schopnost municipalit vyjednávat s developery o win-win řešeni. Tyhle nezbytné kreativní, dynamické na kompetencích odpovědnosti založené procesy nejsou vyvinuty, a i kdyby byly, územní plánování v dnešní podobě je neumí reflektovat.“(Tomáš Pejpek)

Praha se nestane skanzenem historických staveb, to jí nehrozí, i kdyby památkáři získali tu moc, po které touží a kterou neměli a nebudou mít nikdy – vždyť developeři invazivně zasahují již dnes a není důvod si myslet, že by tento tlak, jakkoli podléhá konjukturálním výkyvům (a zdaleka nemusí být jen negativní), zcela odezněl. Je s ním třeba počítat. Proto jsme si v jiném článku kladli otázky: co developer umí jako nikdo jiný (proto také existuje), na čem selhává a co je za hranicemi jeho vidění světa.

Pražskou metropoli nevidíme ani jako dynamicky se rozvíjející město – obtížně udržovaný rozsah investic (které vyžaduje jen samotný provoz města) je limitující. Selhávání a neschopnost formulovat a realizovat strategické cíle (Národní knihovna, nový koncertní sál – to jsou příběhy, které vydávají závažná svědectví) nepodlamují jen vzdálenou perspektivu, ale již zasahují do dnešních dní (srv. Generel Vltavy a další práce D. A. studia z počátku devadesátých let). Krutě pravdivá teze Michala Kohouta – Praha za posledních dvacet pět let spíše dále ztrácela, než že by se jim (srovnatelným městům a kontextu – Vídni, Mnichovu, Drážďanům) výrazněji přibližovala, je věcným, střízlivým konstatováním. To, co je přítomno a co hrozí, je vývoj po pokleslé trajektorii k zmatečnému urbanismu.

Skutečná opozice možných řešení je jen tam a tehdy, kde z operativních rozhodnutí vyrůstají reálné alternativy. Prvním krokem, který je třeba k tomu provést, je artikulování perspektivy – vypracování a přijetí Metropolitního plánu. Jsme přesvědčeni, že ve společnosti, kde se tak těžce dosahuje konsensu v čemkoli, bude tato odvaha spjatá s Romanem Kouckým plně doceněna až s časovým odstupem.

Přestaňme být pozdně moderními „dětmi rezignace“: Praha rovná se „zadlužené město s korupční pověstí“, vzpomeňme si články v MFD a na „zdeúřední“ vysvětlování, že „prostě“ na nový koncertní sál nemáme peníze ani dostatek návštěvníků, nemáme sebevědomí obrozujícího se národa 19. století atd. – stačilo málo a realizace nového koncertního sálu je znovu na pořadu dne.

Kdo nechce nebo neumí vidět perspektivu, nerozpoznává ani svůj všední den, řečeno znovu expertním jazykem: Každá perspektivace je zhodnocováním výchozího fundamentu (v opačném případě jeho oslabováním s fatálními důsledky). Toho se nevzdává žádný člověk, toho se nesmí vzdát ani Praha. A v tom vidíme význam Metropolitního plánu – je to mobilizující dokument otevírající perspektivu. „Věc, o kterou běží“, je nepromarnění obrovského motivačního a mobilizujícího potenciálu, který v sobě téma územního plánu má.

Autoři jsou pedagogové na Fakultě architektury ČVUT.