Článek
Co tě přimělo vrátit se po roce do Itiba?
Před rokem jsem tu prožila šest týdnů natáčením filmu Daleko za sluncem, což považuju za profesní i lidské štěstí, protože jsem tím dostala možnost seznámit se s Alešem Bártou – a takových lidí je na světě jenom pár. Letos mi on a kardioložka Kamila nabídli, jestli bych nechtěla přijet ještě jednou, bez kamery. To jsem nikdy předtím nedokázala. Vždycky jsem se dívala na svět optikou filmu, všude hledala příběhy a dobré světlo. Tentokrát jsem dorazila jen s foťákem, což je takový mezistupeň. Zkouším se dívat mimo hledáček kamery a mám pocit, že jsem lidem blíž, můžu se jich víc dotýkat.
Jsem tu najednou v roli dobrovolnice, o kterých dlouhá léta točím filmy, jsem stále k ruce, musím druhým naslouchat. Snažím se pomáhat, ať v zubařské ordinaci, na ambulanci nebo v kuchyni. Kamila mě i učila vpíchnout kanylu do žíly, což byl pro mě velký nervák.
Ve filmu Aleš říká, že když se setmí, do lidí tu vstoupí démon a začnou se napadat a sekat mačetami. Neměla jsi někdy pocit beznaděje, když vidíš, jak doktoři stále dokola ošetřují případy domácího násilí, lidi posekané mačetou nebo otrávené podomácku vyrobeným alkoholem?
V žádné jiné zemi, kde jsem natáčela, jsem nezažila takovou vřelost jako tady. Lidé se smějí, děti nám mávají, chtějí se dotýkat. A pak se setmí a do nemocnice přivezou muže, jehož posekal vlastní bratr, ženu, kterou zbil vlastní manžel… V Česku je domácí násilí taky strašně rozšířené, tady je to ale o to absurdnější, že se chování lidí opravdu mění ostrým střihem s tím, jak se země zmocní tma.
Všechny radosti i smutky místních se v Itibu odehrávají přímo před našimi zraky. A v tom malém prostoru se dramatické příběhy kumulují u Aleše, protože za ním přicházejí lidé se svým trápením. Vidíme neštěstí a umírání, ale na druhou stranu i štěstí a lásku – za poslední tři dny jsme tu měli tři porody. Přiznávám, že pro film je takové prostředí velice vděčné.
Proto sis tohle téma vybrala?
O Afriku konkrétně mi nešlo, ale už dlouho jsem chtěla točit o někom, kdo odjíždí z našeho blahobytu nezištně se starat o druhé. Moje máma věděla, jak zoufale takového člověka sháním, a tak mi jednoho dne poslala článek o Aleši Bártovi, na který narazila náhodou na internetu, a napsala: „Není to on?“ Pochopila jsem, že to on opravdu je, a později mi ten dojem potvrdili v humanitární organizaci ADRA, která Alešův projekt zaštiťuje. Časem jsem pak začala objevovat další fascinující postavy spojené s itibským zdravotnickým střediskem, jako je místní sestra Elizabeth, která zde pracuje po celých deset let jeho existence. Je jí 52 let, žije v tomhle smutném, bolavém světě, ale nikdy neztratila zájem o lidi. Je odbornice na porody, tomu, co se děje v těle nastávající matky, rozumí líp než leckterý lékař z Evropy používající komplikované přístroje. Zároveň každý porod prožívá, a když je dítě na světě, nadšeně objímá rodičku. Elizabeth je velkou inspirací pro ostatní a důkazem, že i žena se může v keňské společnosti prosadit, když nerezignuje na vzdělání.
Olga Špátová s Alešem Bártou
Nebála ses, že film sklouzne ke stereotypnímu vnímání Afriky a rozvojové pomoci?
Nechtěla jsem točit etnofilm. Má to být český příběh. Příběh mladých lidí, kteří se poprvé v životě setkávají se smrtí a se zrozením a jsou prvně zodpovědní za něčí život. S mediky, kteří tady loni pod Alešovým vedením působili, se dodneška scházíme. Vesměs jsou z nich už vystudovaní lékaři a říkají, že pobyt v Itibu ovlivnil i jejich profesní život – tady se ještě více utvrdili v tom, že nechtějí trávit svou profesi papírováním a razítkováním, ale touží být v denním kontaktu s pacienty. Itibo ovlivnilo nás všechny. Když vidím Aleše, tak se stydím, jak umím být někdy nepokorná a malicherná. Jeho velká síla je, že má rád lidi a boří předsudky.
Změnilo se něco v místní komunitě za ten rok, který uplynul od tvé poslední návštěvy?
Občas se mi zdá, že si někteří místní na pomoc bílého člověka začínají zvykat a berou to jako samozřejmost. Ale jinak mám velice dobrý pocit z mladých lidí, protože jsou vnitřně svobodnější než generace jejich rodičů. Když se bavím se staršími nebo když vidím ženy, které sem chodí zmlácené od svých manželů, aby se pak se sklopenou hlavou vrátily zase zpátky, uvědomuju si, jak moc jsou submisivní. Mají smutek v očích. Ale mladí, když si s nimi povídáme, přemýšlejí jinak a „civilizovaný“ svět k nim doléhá mnohem víc. Sami nám říkají, že by si přáli studovat, jenom často nevědí, jak na to. Mnohdy nemají ani oporu v rodině. Zvláště holky jsou odvážné. Když jsme měli v místní škole přednášku o sexuální osvětě, žačky za námi chodily a samy říkaly, že vědí, že můžou se zakládáním rodiny začít později, než je zde zatím obvyklé. Zároveň mají strach z pohlavně přenosných nemocí a i ve škole jim snad k tomu dávají dost informací. Loni jsme zažili tu hrůzu, když jsme viděli dvě mladé holky umírat na AIDS.
Říká se, že současný český dokument je zajímavější a kvalitnější než současný český hraný film. Souhlasíš s tím?
To bych nerada srovnávala. Síla dokumentárního filmu je právě v tom, že fandíme příběhu skutečných lidí, že nám reální hrdinové otevírají svá srdce. Dělám svým filmům i kameru, takže se dívám na život v detailech a mnohokrát zažívám velké štěstí, když vidím, co vše se ve tváři člověka může odehrávat. To jsou momenty, které bychom si nikdy sami nevymysleli. Čím více dělám dokumentární filmy, tím více toužím v umění a v životě po opravdovosti.