Kdy si podle vás přestaneme stěžovat na dědictví komunismu?

Postkomunistická země je pro mě charakteristická tím, že vládnoucí elity absolutizují rozdíl mezi starým a novým režimem. A pokud mají mediální oporu, chytí do svého černobílého vidění část veřejnosti. Ve chvíli, kdy tento protiklad přestává fungovat, postkomunistické období končí. Podle mě k tomu už došlo. Za symbolický mezník považuji smrt Václava Havla. Z našich médií můžete mít sice jiný dojem, ale to je tím, že jsou v nich nadreprezentováni lidé, kteří se vůči minulému režimu nutkavě vymezují. Podle výzkumů veřejného mínění už vztah ke komunismu není pro většinu společnosti klíčové téma, což jasně dokazuje i úspěch hnutí ANO. Lidem vůbec nevadí, že jeho vůdce patřil k prominentním příslušníkům bývalé elity. A právě to, že vztah k minulosti přestává být pro velkou část společnosti ten nejdůležitější problém, pociťuje většina pravicových médií i politiků jako ohrožení – jejich moc a legitimita byly totiž značně podepřeny antikomunismem, měli být zárukou svobody proti totalitě.

Podle výzkumu MEDIANU zažívá menší či větší zklamání z polistopadového vývoje více než 50 procent české populace. Co to o nás vypovídá?

Vidím to na pozadí srovnání s dvacátým výročím revoluce. Pocit neuspokojení byl podobný, ale byl mu dáván jiný smysl. V roce 2009 převládal diskurz nedokončené cesty. Václav Havel tenkrát prohlásil, že jsme se pořád ještě nedokázali oprostit od komunismu, že si jeho následky s sebou nesou i dvacátníci, protože jejich rodiče v něm vyrůstali, a že svobodně budou schopny žít až jejich děti.

Letošní listopadové výročí mělo zcela jinou atmosféru. U velké části médií a u pravicové veřejnosti byl výhled do budoucnosti nahrazen nostalgií po minulosti. Diskurz nedokončené cesty vystřídal diskurz ohrožení – jako by i to málo, čeho jsme dosáhli, bylo v nebezpečí, jako by hrozil návrat starého režimu či alespoň některých jeho rysů. Podle mne nás ale tahle interpretace odvádí od našich skutečných problémů, které jsou v zásadě totožné s problémy v zemích, které komunismem neprošly.

Xenofobie například narůstá v Česku i v západní Evropě a je především důsledkem neschopnosti evropské levice adekvátně reagovat na vzrůstající nezaměstnanost, prohlubující se sociální rozdíly, na to, že velká část mladých lidí, se vzděláním i bez něj, má stále menší šanci na uplatnění. Z tohoto selhání se rodí stoupající popularita xenofobních stran, které se definují odporem vůči imigraci, zvláště muslimské. Z druhé strany v některých zemích znovu ožívá antisemitismus. Ve Francii nedávno vznikla Strana národního smíření, kterou založil jeden z odpadlíků Národní fronty Marine Le Penové Alain Soral. Navazuje na tradiční francouzský antisemitismus, který ovšem nově spojuje s antisemitismem některých muslimských přistěhovalců, jenž je spjatý se zvrácenou, rasistickou interpretací izraelsko-palestinského konfliktu. Apeluje na ty vrstvy společnosti, které žijí na předměstí, mají velmi omezené životní příležitosti a trpí různými typy frustrací – a jimž levice není schopna dát alternativu. Xenofobie zaplňuje ideologické vakuum. Místo na sociální projekt mířící do budoucna se zaměřuje na potvrzování identity.

Co konkrétního by měl onen chybějící sociální projekt přinést?

Kdybych to věděl, asi bych si založil novou levicovou stranu… Ale kořeny problému jsou jasné. Liberální levice vždy stála na dvou pilířích: svobodě a rovnosti, autonomii a solidaritě. Tony Blair v devadesátých letech upozadil rovnost a podtrhl svobodu. Všechny evropské sociální demokracie za minulých pětadvacet let tak či onak přijaly neoliberální diskurz. To se musí změnit. Svoboda bez rovnosti nemůže existovat, individuální autonomie se nemůže rozvinout bez solidarity. Nová xenofobie zaplňuje prázdno po alianci mezi dělnickými vrstvami a svobodomyslnými intelektuály, která charakterizovala evropskou sociální demokracii po druhé světové válce. Udržení či obnovení této aliance vyžaduje schopnost intelektuálů a vzdělaných středních vrstev vcítit se do situace nižších tříd – do situace lidí, kteří pracují rukama za velmi malou mzdu, mají reálný problém vyjít od výplaty k výplatě, případně ztratili práci. Tuto schopnost zřejmě část svobodomyslné inteligence postupně ztratila anebo ji – jak to bylo typické pro postkomunistické Česko – ani neměla.

Nedávné výročí také charakterizovaly zjitřené komentáře týkající se Václava Havla.

Václav Havel u některých příslušníků pravice nefunguje jako historická a politická postava, ale jako symbol jejich vlastní identity a mocenských pozic. V pocitu ohrožení, který teď mají, hystericky reagují na jakoukoli kritickou zmínku o něm. S reálnými posuny v české zahraniční politice však má toto jejich třeštění jen málo společného. Pokud totiž považujeme za Havlův odkaz bezpodmínečnou podporu vojenských intervencí USA s odkazem na lidská práva a demokracii, pak se od něj neodklonila Sobotkova, ale už Nečasova vláda, když nepodpořila v roce 2011 intervenci NATO do Libye – navzdory Havlovi.

Existuje však i jiný Havlův odkaz. Pro mě jsou klíčové jeho eseje ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy kritizoval Východ i Západ, aniž popíral odlišnosti mezi nimi. Až zarážející je tu rozdíl proti posledním deseti letům jeho života, kdy se stal sám exponentem bipolárního, studenoválečnického myšlení, tedy právě toho myšlení, které dříve dovedl tak brilantně dekonstruovat.

Pavel Barša

Pavel Barša

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Česká republika nedávno odmítla přijmout sedmdesát syrských uprchlíků, hlavně dětí, část z nich zraněných, s odvoláním na „bezpečnostní riziko“. Čím nás muslimové tak popouzejí?

Česká islamofobie má více příčin. Za prvé se strašně lehce prodává. V televizi vidíme násilnosti džihádistů každý den, a naopak není žádnou mediální breaking news, že drtivá většina muslimů je mírumilovná a chce žít v klidu. Myslím, že je to i odpovědnost novinářů, kteří by se měli snažit vyvažovat disproporci mezi četností obrazů brutality a statistickým faktem normálnosti muslimské většiny. Další zdroj je kulturní. Jsme jedna z nejvíce sekularizovaných zemí na světě. A náš sekularismus dokáže vystoupit velmi agresivně proti jakékoli formě organizovaného náboženství, jak se ukázalo na příkladu církevních restitucí. Je nám blízká spíše liberální islamofobie, typická pro Holandsko a některé skandinávské země. Ta není podepřená rasově, etnicky nebo křesťansky, ale dovolává se hodnot svobody a rovnosti, zdůrazňuje, že islám je pozůstatek středověku a jeho příchod do Evropy nás zbytečně vrací zpět k otázkám, které už jsme dávno vyřešili, jako je emancipace žen, rovnost gayů a leseb či překonávání antisemitismu. Nelze popřít, že problémy v soužití s ohledem na tyto tři otázky jsou v západní Evropě reálné. Musí se však řešit politickými způsoby, nikoliv šířením nenávisti.

Tu šíří obě strany – ze zemí západní Evropy odcházejí mladí lidé bojovat do řad Islámského státu. Je to potvrzení chybného přístupu k integraci, nebo si řeší individuální problém?

Islám funguje jako radikální ideologie. I rodilému Evropanovi může něco prasknout v hlavě, rozhodne se konvertovat a odjet bojovat. Například ve Francii tvoří minimálně jednu pětinu džihádistů konvertité francouzského původu. To není zanedbatelné. Sociologický profil džihádistů, ať již jsou z přistěhovaleckého nebo francouzského prostředí, není jednotný. Někteří pocházejí z prostředí delikvence, mají sadistické sklony a přitahuje je násilí, ale často jsou to mladí lidé, kteří si jen řeší adolescentní krizi identity a problémy soužití s rodiči. Nerekrutují se tedy jen z chudých vrstev nebo z vyvrhelů.

Bude se islám v Evropě sekularizovat?

Statisticky vzato je velká většina muslimů schopna fungovat v západních, sekularizovaných společnostech, ale problémová menšina je bohužel viditelnější. Úspěch integrace muslimů závisí také na přístupech většinových společností. Tradiční britský a do jisté míry německý model soužití s náboženskými menšinami je určitě lepší než ten francouzský, který po lidech vyžaduje, aby se náboženství stalo jejich soukromou věcí. To umožňuje pokračovat ve veřejné stigmatizaci určité náboženské identity pod rouškou neutrality. Známe to z případu emancipace Židů v 19. a 20. století. Byla často podmiňována tím, že si své židovství zamknou do svého soukromého světa. Tento požadavek se tvářil neutrálně, ve skutečnosti však umožňoval vyhnout se kritice protižidovských předsudků rozšířených u národních většin.

V létě jste podepsal výzvu ministerstvu zahraničí za změnu politiky vůči Izraeli. Co vás k tomu vedlo?

Po nástupu Benjamina Netanjahua v roce 2009 není na izraelské straně vidět žádnou snahu o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Naopak roste vliv extrémní pravice a náboženského nacionalismu, což se projevuje i v politických rozhodnutích izraelského kabinetu. Myslím, že Česká republika by neměla být bezpodmínečným stoupencem vlády, která má ve svých řadách krajní nacionalisty, jako je ministr zahraničí Avigdor Lieberman, anebo ty, kteří v rozporu s mezinárodním právem obhajují anexi velké části okupovaných území, jako je Naftali Benet. To neznamená, že máme odmítnout tradiční přátelské vazby, ale jak říkával Karel Schwarzenberg, máme být schopni kritizovat i své přátele.

Co je pro vás aktuálně největší intelektuální výzvou?

Dopisuji knihu, která by měla vyjít příští rok v nakladatelství Academia a ve které se snažím na filosofické úrovni znovu potvrdit vazbu mezi svobodou a rovností. V návaznosti na Havla sedmdesátých a osmdesátých let rozvíjím tezi, že posledním zdrojem svobodné společnosti je občanská solidarita.