Slovo legitimnost neodkazuje jen na volební výsledek, ale i na „vládnoucí ideje“, na veřejné podoby rozumu, které se ustavují ve střetech o správu společného světa ve veřejném prostoru. Tyto střety a spory spojují společnost v jedno dialogující a soutěžící („nedružná družnost“ tomu říkal Immanuel Kant) společenství, v němž klíčovou roli hrají humanitní vědy, které jsou v moderních společnostech funkčním substitutem tradic, rozbitých masovou mobilitou a komunikační hojností průmyslové doby. Ve starodemokratickém veřejném prostoru šíří „média distance“ kritickou reflexi společenských procesů, kterou vypracovávají aparáty humanitních věd, integrované do státu a politických stran.

„Vládnoucí ideje jsou ideje vládnoucí třídy“ – napsal Marx, ale ta formule ve starodemokracii neplatila. Vládnoucí ideje nastolovaly v národních státech diskurzivní hegemonii, většinově sdílený režim řeči, a proto vládly i vládnoucí třídě. Ta je nemohla beztrestně obcházet či popírat, mohla zůstat elitou národa, jen pokud reprezentovala vládnoucí ideje.

Ve starodemokratickém veřejném prostoru diskurzivní hegemonie ukotvovala politiku v civilizačních statcích, jak Jan Patočka označil soustavy tvrzení, které platí samy o sobě, ne z vůle mocných, dekretu autorit nebo posvátné tradice. Civilizační statky se formují ve veřejných zápasech o reprezentaci celku, kterou většina společnosti uzná za platnou. Žádný civilizační statek nelze integrovat do stávající společnosti, vynucuje si změny, které nejsou výsledkem působení slepých dějinných sil, ale argumentace ve veřejném prostoru, veřejného užívání rozumu. Ve veřejných střetech je minulost podrobena kritice a společnost se osvobozuje od těch tradic, které před „soudem rozumu“ neobstály.

Nejdůležitější proměnu, vyvolanou koncem starodemokracie, bychom mohli shrnout ve větě, že Marxovo diktum „vládnoucí ideje jsou ideje vládnoucí třídy“ začíná platit. Jen slovo třída musíme nahradit slovem oligarchie a slovo ideje slovem loga. Třída je substanciální společenství, má své znaky a rituály, svou historickou podstatu, ustavenou v dlouhém trvání zájmů, které ta třída hájí; současné oligarchie jsou bez podstaty, vynořují se náhle a náhle také mizí, ve veřejném prostoru po nich zůstávají jen vyhaslá loga. Ideje jsou ukotvené v civilizačních statcích, loga v marketingových strategiích. Globalizace politiku z ukotvení v civilizačních statcích vytrhla, specialisté na mediální strategie ve službách rychle se měnících nadnárodních oligarchií nahrazují dlouhodobé politické pravdy krátkodobými účelovými konstrukcemi, které nazvěme politická loga. Globalizace všechny „vládnoucí ideje“ rozemlela na pouhá loga, která zaplavují veřejný prostor. Nejen politické strany, ale jakékoli hnutí usilující o vliv ve veřejném prostoru musí přijmout „logo-logiku“, vyjadřování pomocí snadno zapamatovatelných a výmluvných zkratek, které se ve společnosti rychle šíří.

Linie policejní vozů brání rozhořčeným v cestě k parlamentu

Linie policejní vozů brání rozhořčeným v cestě k madridskému parlamentu (foto z roku 2012).

FOTO: Andrea Comas, Reuters

Starodemokracii nevystřídala „novodemokracie“ (jak si přál Jaroslav Šabata), ale heterogenní a nestabilní politický systém, který nazýváme postdemokracie. V postdemokratickém veřejném prostoru se nedaří ustavit nějakou sdílenou reprezentaci celku společnosti, politika se redukuje na sítě lobbistů propojujících politiku a byznys na straně jedné a na tekuté masy rozhněvaných mužů a žen, jejichž programem je střídavě „vláda slušných lidí“, „pozitivní evoluce“ nebo „boj s korupcí“, na straně druhé.

Velká politika na sebe vzala formu globálního lobbingu, překrytého mystifikující fasádou masového rozhořčení lidu nad politiky; malá politika je pak spletí místních iniciativ, úzce propojených s životními zájmy lokálních komunit.

Mnohokrát jsme mluvili o rozhodujícím příznaku konce starodemokracie, kterým je marnost masových protestů, jako byla například hnutí Occupy Wall Street či Rozhořčete se!. V postdemokratické společnosti protesty nerezonují, předpokladem rezonance protestů je totiž střet mezi idejemi vládnoucími a idejemi, které jejich vládu podrývají a nabízejí alternativu. V globalizované společnosti komunikační hojnosti, jsou protesty jen nová loga, jejich schopnost přesvědčit a strhnout publikum v dravé konkurenci jiných log rychle vyhasíná; když doslouží, jsou odplavena na skládku komunikačního odpadu, kde jsou tříděna a recyklována. Na místech, kde protestující zástupy přešlapovaly, se pak prodávají už jen trička s nápisem „My jsme 99 %“. Namísto vzdoru ohněm planoucího / a zvonů v bázni hřmících na poplach / viděl jsem skleslost davu stupidního / žvýkajícího novinářský tlach – napsal prorocky František Gellner už na počátku dvacátého století.

Jeden z otců zakladatelů sociologie Émile Durkheim označoval slovem anomie (nedostatek sounáležitosti s celkem) hrozbu, která je pro moderní společnosti typická. Je důsledkem napětí mezi dvěma imperativy, které podmiňují vývoj moderních společností: zaprvé imperativ funkční diferenciace, specializace, individualizace, která je podmínkou vyšší produktivity práce a sociálního pokroku; zadruhé altruismus a solidarita, úcta k celku společnosti, vtělená do hodnot a zákonů.

Anomie je hrozba, že každý specializovaný sektor bude sledovat jen svůj vlastní růst na úkor celku. Úcta k celku, která jediná takovému vývoji zabraňuje, vyplývá v moderní společnosti z vědomí vzájemné závislosti specializovaných sektorů a jednotlivců, povýšeného na obecný morální imperativ.

Formulí antipolitický individualismus označuji současnou formu anomie, kterou vyjadřuje thatcherovské heslo „společnost neexistuje“. Důsledkem je, že náš společný svět je zaplaven excesy: prudce narůstá například propast mezi bohatými a chudými, rozpadá se střední třída, anomický, uměle živený růst finančních systémů, jak byl v groteskní zkratce zobrazen ve filmu Vlk z Wall Street, si podřizuje reálnou ekonomiku.

Vládnoucí ideje dávaly protestům proti excesům rezonanci a energii, byly to hráze proti antipolitickému individualismu a oligarchizaci společnosti. Ty starodemokratické hráze byly rozmetány, nové postaveny nejsou, přicházejí záplavy excesů, před nimiž je společnost bezmocná.

Z filmu Vlk z Wall Street (režie: Martin Scorsese, 2013)...

Z filmu Vlk z Wall Street (režie: Martin Scorsese, 2013)...

FOTO: Bontonfilm

První záplavou, která určuje ráz postdemokratické společnosti, je dravé bujení faktických mocí, které nastolují nové poměry, generují nové asymetrie mezi lidmi, mění nezvratně náš životní svět. Mají vysokou performativitu, říkáme v odborné hantýrce, ale současně se vymykají kategoriím legitimnosti i legality. Faktické moci vyznačuje to, že je nelze podrobit žádným vládnoucím idejím (žádné diskurzivní hegemonii), nelze je popsat pomocí hodnot a norem. Zvykáme si na ně, ale zkrotit je zákonem či morální argumentací neumíme. Nazvěme tuto záplavu exces faktické moci.

Formulí posthegemonická politika označuje americký sociolog Scott Lash moc, která už nehledá konsensus většiny, ale ve své odpolitizované účinnosti předbíhá jakoukoli politickou legitimnost. Změní spoustu věcí v našem společném světě, a když se ji pod tlakem morální kritiky pokusíme omezit zákonem, vezme na sebe jinou formu a ztratí se v globálním houští, říká se tomu dislokace.

Výraz „úpadek elit“ je právem vnímán jako omletý stereotyp, v epoše bujení faktických mocí se mu ale nemůžeme vyhnout. Mocenské oligarchie v postdemokracii neusilují o to, aby se loga, která jim slouží, stala „vládnoucími idejemi“; spokojují se s tím, že dosahují svých cílů kupováním mediálního vlivu a právních služeb.

Generální ředitel České naftařské společnosti Zdeněk Svoboda říká v rozhovoru pro LN, že „politika by do tak odborných záležitostí (jako je těžba břidlicového plynu) vůbec neměla zasahovat. Technologie se vyvíjejí, to platí pro těžební technologie stejně jako pro elektromobily či mobilní telefony“. Odbornost je tu ideologickou mystifikací, charakteristickou pro věk bujení faktických mocí, experti přece vždy slouží politickým projektům, za přispění k jejich realizaci je oligarchie odměňují. Těžba břidlicových plynů ohrožuje zásadně životní prostředí miliónů lidí – to je politická záležitost, ne odborná. Podpora těžby břidlicového plynu má i zahraničněpolitické důvody – snížením ceny plynu oslabit šanci Ruska být opět velmocí.

Druhou záplavu, určující ráz současné společnosti, definujme jako exces prezentace, jehož rozhodujícím důsledkem je úpadek reprezentace celku společnosti na všech úrovních.

Prezentací rozumějme všechny způsoby komunikace, proudění informací, sdělení, dojmů, obrazů, kterými se něco prezentuje, komunikuje, sděluje. Re-prezentací rozumějme shrnutí toho, co se prezentuje: něco vtahujeme na osvícenou scénu, ně co jiného necháváme ve tmě.

Každá re-prezentace privileguje nějaký moment prezentace a povyšuje ho tak na reprezentaci celku. Smysl tomu, co se prezentuje, dáváme tedy jakoby ve zpětném zrcátku: Když se takto prezentuji, reprezentuji tím správně muže nebo ženu, mládí, jeho trendy? Politika je všude, protože boj o reprezentaci je všude.

V Česku například zuří ideologický boj o ovládnutí Ústavu pro studium totalitních režimů jako nástroje oficiální reprezentace minulosti. Ta se prezentuje mnoha způsoby, reprezentace je vždy pokusem připsat jednomu ze způsobů, jímž se prezentuje, reprezentativní funkci. To se podaří, jen když má silnou poetiku, ve věku komunikační hojnosti není ale žádná poetika dost silná, aby jakákoli forma prezentace obhájila ve veřejném prostoru svou reprezentativní funkci: každá reprezentace je znovu a znovu rozvrácena novými formami prezentace.

Starodemokracie se rozvinula v národních státech, strhující pseudonáboženská poetika nacionalismu udělala z etnických skupin jeden demos – lid, v jehož jménu se legitimní moc vykonává. Úspěšné reprezentace celku produkují národy jako trvalá společenství, konstituovaná opakujícími se rituály, zvyky a solidaritou. Společnost komunikační hojnosti rozvrátila věk reprezentace, z trvalých společenství dělá pouhé multitudes – přesýpací množství lidí, kteří nejsou spojeni ani sdílenou reprezentací celku, ani trvalou solidaritou. Jejich (sebe)prezentace na elektronické agoře je mihotavá, mnohohlasná, hlučná a žádná reprezentace toho mnohohlasí mu nedokáže dát formu a stálost.

Bez reprezentace se silnou poetikou se neustaví vládnoucí ideje a bez vládnoucích idejí nejsou ani elity. Místo aby mocenské oligarchie bojovaly o svou „dějinotvornou“ reprezentativní funkci, najímají si lobbisty a agenty mediálního vlivu. Současné umění má své paramount theme: je jím arbitrárnost reprezentativní funkce jako znak doby, reprezentativní funkce může být připsána čemukoli.

Podmínkou reprezentace je uctivé mlčení reprezentovaných, ti se prezentují, jen když je k tomu jejich reprezentanti vyzvou. Elektronická média dala komunikaci nepotlačitelně subverzivní formu, mezi prezentací a reprezentací už nevzniká mezera uctivého mlčení, nutná k tomu, aby reprezentace celku získala legitimnost a autoritu ve společnosti.

Třetí záplavou je exces evidentních sdělení. Slovu evidentia musíme ale vrátit jeho původní význam: je to rétorická figura, jejíž působivost plyne z toho, že obsah pojmu staví ante oculos – před oči. Quintilianus ve své učebnici rétoriky říká, že „vyslovit celek (totum) je méně účinné než zobrazení jednotlivých momentů (omnia)“. Například ve slovním spojení „dobytí města“ je sice také obsažen křik zraněných, nářek matek a dětí odvlékaných do otroctví, ale posluchače strhneme, teprve když jim postavíme před oči jednotlivé obrazy utrpení.

V epoše planetární vlády elektronických médií je tato stará zásada rétorů obecnou strategií komunikace. Strategickým cílem elektronických médií je maximalizovat účinnost sdělení tím, že jednotlivé momenty jsou postaveny adresátům sdělení před oči, zatímco celek a jeho historický kontext jsou ponechány ve tmě jako nudné a abstraktní. O celku mluví jen nudné „mluvící hlavy“ v televizních debatách, často přerušovaných moderátorem, snažícím se jejich řeč „rozpohybovat“. Zobrazení jednotlivých momentů nějakého dění je tím více strhující, čím více je emancipováno od všech „nudných“ diskurzů o celku, z něhož byly scény postavené před oči vytrženy.

V epoše komunikační hojnosti exces evidentních sdělení paralyzuje každou argumentaci ve veřejném prostoru. Privilegování evidence nastoluje tyranii homo videns, jak to nazval italsko-americký politolog Giovanni Sartori. Pro média je zajímavé jen to, co lze postavit před oči, odkazy „mluvících hlav“ na celek, před oči nepostavitelný, patří k překonané epoše tištěných médií a nepraktických vědění. Evidentní sdělení ale vyvolávají ve společnosti jen těkavý konsensus, který se rychle vytrácí.

Příkladem využití evidence k potlačení argumentace může být třeba známá mystifikace v době pádu Ceauşeska v Rumunsku, kdy mrtvoly vytažené z márnice a postavené před oči měly být evidentním obrazem krutosti jeho režimu. Podobně je dnes zkreslen historický kontext situace na Ukrajině. Její tisíciletý vztah k Rusku nemůže být redukován na „ruský imperialismus“, přesto je mediální prezentace ukrajinské politické krize postavena jen na evidentních obrazech „násilí“ delegitimujících „protistranu“. Je také zcela potlačeno téma strukturální neschopnosti EU nabídnout Ukrajině v době dluhové krize eurozóny nějaký „Marshallův plán“.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Ty tři excesy zaplavují celou společnost a dělají z ní společnost povolnosti. Žádná veřejná podoba rozumu už není schopna získat hegemonii a udržet různé formy faktické moci v hranicích legitimních a legálních norem, v podmínkách globalizace jsme proti nim stále bezmocnější. Nadnárodní korporace například získávají rozhodující převahu nad občany hrozbou dislokace svých aktivit do globálních teritorií mimo zákon a etiku.

V postdemokratické společnosti už nejde o konflikt mezi různými poetikami reprezentace, ale o konec poetiky boje o reprezentativní funkci ve společnosti. Postdemokratická společnost je povolná, protože občané nejsou schopni klást účinný odpor excesům, chybí sjednocující reprezentace celku se silnou poetikou. Naděje, že se podaří připsat reprezentativní funkci planetě Zemi, jak se o to snaží zelení, je malá.

Záplava evidentních obrazů rozvrací každý pokus o argumentující vepsání toho, co nám média staví před oči, do (neevidentního) historického kontextu. Pojmy jako euro, trh či rozpočtový deficit nejsou evidentní, jsou to abstraktní konstrukty, sestavené podle různých epistemologických a mocenských strategií; porozumět jim vyžaduje, abychom poslouchali „mluvící hlavy“ a vzali na sebe nudnou „námahu pojmu“. Za tyranie homo videns nemají ale „mluvící hlavy“ v médiích šanci, dostatečně silná záplava evidentních obrazů tak může legitimizovat cokoli, třeba „humanitární bombardování“.

Exces fakticity přesouvá jednání mimo kategorie legality a legitimnosti; exces komunikace rozvrací každou reprezentaci celku; exces evidence podřizuje argumentující kritiku tyranii homo videns.

Množí se spektákly rozhořčení, účinný odpor se vytrácí.