Titulní scéna (voják nakonec vrazí do trychtýře opravovaného gramofonu kalašnikov) je autobiografická? Hraje to roli?

Pro mě ne. Ve fikci nejde o stupeň pravdivosti. Hrdina mé knížky se nejmenuje Saša, ale Aleksandar. Já nejsem on, já měl úplně jiné dětství. Můj děda mi nedaroval kouzelnický klobouk, tahle postava vypravěče příběhů je vymyšlená. Nechtěl jsem napsat knížku o svém soukromém štěstí nebo neštěstí. Svůj příběh si nosím ve své vlastní hlavě. Chtěl jsem napsat knížku, která by mě přesáhla. To podle mě jde, jen když se podíváte až za své vlastní zkušenosti. Proto pro mě byly při psaní vzpomínky jiných lidí stejně důležité jako mé vlastní.

Na co jste se jich ptal?

Co jsi dělal, když se blížili vojáci. Co jsi viděla toho a toho dne. Jak vypadal tvůj všední den ve válce. Já jsem jako malý chlapec tenkrát všemu nerozuměl a taky jsem nebyl všude. Třeba když do našeho města přišli vojáci a někoho hledali a my se všichni schovávali ve sklepě. Nemohl jsem být po celém baráku a vidět vše, co se v něm právě děje. Ale jiní ano a já se jich mohl zeptat a pak to napsat. Lidé jsou emocionální archív.

Nebylo to jednoduché. Většina z nich něco ztratila, rodinu nebo majetek, a taky jsem pro ně byl už cizí člověk. Znali dítě, které se teď vrátilo odněkud z jistoty. Tehdy jsem ještě nevěděl, že z toho bude román, jen jsem chtěl ty příběhy shromáždit a že pak uvidím, co s tím.

Tak něco vypravujte!

Jednoho mladého muže před válkou podvedla žena. Úplně se zhroutil, utekl z města, slehla se po něm zem. Vrátil se jako by nic po několika měsících, pár dní předtím, než začala válka. Jeho žena se mezitím odstěhovala, on se poté znova zamiloval. Ten příběh znalo celé město. Úplně všichni. A vyprávěli ho v tolika variantách, že jsem nevěděl, čeho se mám držet. V jedné ho zabili, v jiné verzi padl v boji. Možná nikdo ani neví, jak to bylo doopravdy, leda ten, komu se to stalo, a ten je dávno mrtvý. V mé knížce ale žije dál se svou novou ženou. Při psaní jsem se vždycky ptal, jak se protínají mé zkušenosti a vzpomínky se vzpomínkami ostatních a taky co to přinese čtenáři.

Jak to myslíte?

Čtenář musí získat víc než jen jeden dobře odvyprávěný příběh. Má získat politický a historický vhled do dějin jedné země a taky pohled dítěte na situaci tak radikální, že si ji vlastně můžeme jen těžko představit. Ale třeba scéna z prvního školního dne, kdy učitel vyleze na žebřík a sundá ze zdi portrét Tita a my ho chceme umýt na záchodě, na to si pamatuju úplně jasně. Byl to tak symbolický přechod do jiného systému, politického i emocionálního, že jsem ji použil, i když se stala mně.

Je pro vás válka v Bosně stále traumatem?

Je dávno po válce, už dávno zmizela z médií, a po ní byly ještě další války a ty už jsou taky dávno pryč. Aktuální je, jen když probíhá. O tom si jako autor a jako novinář nedělám žádné iluze. Jasně že jsem knížku psal i z pocitu, že problémy ještě nebyly vyřešeny a že to byl ode mě politický akt. Chtěl jsem, aby se znovu mluvilo o Bosně, a to se na chvíli povedlo. Ale to už je samozřejmě taky pryč.

Víte, muselo to ze mě ven. Mně ani mým blízkým se za války nic nestalo, měli jsme štěstí, ale cítil jsem obrovský přetlak. A všechny ostatní způsoby, jak se ho zbavit, mi nestačily. Ještě to nemám úplně vyřešené, obrazy ve mně pořád zůstávají, ale už nemám puzení mluvit s lidmi a pak to rvát ven ven ven…

Proč vlastně zůstává Bosňan v Berlíně?

V Bosně mám babičku a tetu, ale společensky a pracovně jsem tady, toto je můj nový život. Jako novinář píšu hlavně cestopisy. Byl jsem na všech kontinentech, žil rok v New Yorku, ve Španělsku, ve Švýcarsku. Pro mě je jednoduché někam přijet a být tam. Otázka domova nebo příslušnosti mě netrápí. Teď jsem v Berlíně, protože tady s kamarády vedeme projekt na podporu autorů, pořídili jsme si kancelář, jde to moc dobře, ale nemůžu vám říct, že tady budu za dva roky. Mám pocit, že svět je otevřený. Ne že si ho můžu koupit, to nemá nic společného s financemi. Ale že zůstanu kreativní, jen pokud zůstanu vzhůru a otevřený, ne že se zavřu do tohohle malého pitomého Berlína. Taky jsem netrpělivý. Nedokážu dlouho zůstat na jednom místě. Myslím, že rozhodující pro mě byla zkušenost ztraceného domova, zvlášť když mi ho vzali násilím. Sem už nesmíš, řekli. Takže tedy kam? Začnete se rozhlížet. Třeba bych mohl někam, kde je hezky. Třeba do Norska, tam je krásně…

Jak k tomu jde vaše údajná pracovní disciplinovanost?

To je úplně jiný příběh! Mám v hlavě, že ráno v sedm si jdu zaběhat a pak pracuju. Od devíti do večera. Je mi jedno, kde jsem, hlavně aby tam byla zástrčka. Nejabsurdnější to bylo před rokem v brazilském Riu. Celý týden jsem každé ráno vstával, šel běhat a pak si sedl k práci, místo abych měl dovolenou. Lidi mi říkali: Měl ses na to vykašlat! Ale já mám rád pocit, že když přes den pracuju, večer můžu žít, je mi dobře, mám chuť a energii, netrápí mě svědomí. Je to taky vlastně druh neklidu. Dneska jsi ještě nenapsal ani slovo, nevyfotil jedinou fotku ani nic nesložil, co s tím uděláš?!

Podle mých zkušeností Chorvati neradi mluví o válce. Co Bosňané?

Není to lehké téma. Raději mluvíme o přítomnosti. Současná Bosna, to je směs přímých následků války, finančních problémů a korupce. Říká se, že se zemí to jde z kopce, když má hodně sázkových kanceláří. Jenom v osmitisícovém Višegradu fungují čtyři nebo pět. Sázkaři jen nikdy nesázejí na bosenskou ligu, každý ví, že zápasy jsou cinknuté.

Bosna se ještě pořád nevrátila do stavu před válkou. Infrastruktura je zničená, a místo aby se opravily silnice, stavějí se nové mešity nebo kostely a řeší tyhle srandovní náboženské záležitosti. Kdybychom nepodporovali babičku, nevyjde. Zdravotní péče je katastrofální, lékaři umějí, ale nemají s čím. Z menších měst mizí mladí lidé, protože nemají vůbec žádnou šanci najít práci. Jdete ulicemi duchů, kde nikdo nebydlí. Lidé sní směrem ven. Už jako dítě víte, že musíte pryč.

Turisté přijedou do Sarajeva a zůstanou na Starém Městě, v tom krásném uzavřeném prostoru, kde krásní lidé pijí kávu. Tady že byla válka? Ale kdyby vyjeli ven…

Saša Stanišić
Jak voják opravuje gramofon

Přeložil Tomáš Dimter.
Labyrint 2011

obálka Saša Stanišić: Jak voják opravuje gramofon

FOTO: Archív nakladatelství Labyrint