Šedesátá léta 20. století přinesla v ekonomicky vyspělých zemích výraznou demokratizaci blahobytu a dala vzniknout početným skupinám vysokoškolsky vzdělaných lidí, pro které se otevřely široké možnosti uplatnění především ve veřejném sektoru, v odvětvích zaměřených nikoliv na tvorbu hmotného bohatství, nýbrž na služby zdravotní, vzdělávací, terapeutické, kulturní a sociální.

V průběhu sedmdesátých let se mnozí z této masivní vlny vysokoškoláků aktivně zapojili do celé řady sociálních hnutí. Bylo to stále ještě v době solidního ekonomického růstu a stupňovaného blahobytu, takže tato hnutí neměla důvod zaměřovat se na sociální otázky. Bojovala za emancipaci žen, za práva menšin, angažovala se v otázkách životního prostředí a mírového soužití.

S příchodem ekonomické krize koncem sedmdesátých let tato hnutí ochabují. Jejich nositelé se ovšem nevracejí ke klasickým sociálním otázkám, ty nejsou v jejich zemích tehdy ještě nijak zvlášť patrné. Stahují se do sebe a soustřeďují se na kultivaci svého každodenního života podle stejných zásad, s nimiž vstupovali o dekádu dříve do nových sociálních hnutí.

Francouzská socioložka Catherine Bidou pro ně v polovině osmdesátých let našla přiléhavé označení – dobrodruzi každodennosti. Ve studii s tímto názvem popisuje, jak u členů celé jedné sociální kategorie vzniklo přesvědčení, že pro jejich postavení ve společnosti nejsou důležité sociální a ekonomické podmínky, nýbrž především sdílená kultura.

Masivní vlna vysokoškoláků se rekrutovala z nejrůznějšího prostředí. Jejími členy se stávali jak potomci méně kvalifikovaných vrstev venkovských a městských, tak také část potomků vyšších a zámožných vrstev. Jedni i druzí se rozešli se svým původním sociálním zázemím a obtížně hledali novou identitu.

Svět práce jim přinášel relativní autonomii, ve velkých organizacích veřejného sektoru měli jistou volnost uplatňovat kompetence získané díky svému vzdělání. Hodnota autonomie se stala jejich prioritou, začali ji uplatňovat jak při výchově dětí, tak v rámci soužití s partnerem.

Poměrně solidní a spolehlivě zajištěná životní úroveň jim umožnila, aby nebyli pohlceni pouze prací. Stále více se orientovali na mimopracovní aktivity.

Pro příslušníky těchto nejnovějších středních vrstev je charakteristické nejen to, že získali kulturní obzor výrazně odlišný od prostředí svého původu, ale také přesvědčení, že se do této polohy vypracovali jen svým vlastním úsilím. Obojí je vede k ignorování sociální podmíněnosti a k víře v to, že jakékoliv okolnosti lze změnit pouze na základě vlastní volby. Ignorují otázky sociálních tlaků a jsou přesvědčeni, že oni sami se vznášejí v jakémsi vakuu, ve stavu sociální beztíže.

Na jedné straně udělali tlustou čáru za prostředím svého původu, na straně druhé se nesnaží předjímat budoucnost ve snaze dát svým dětem právě tolik volnosti k rozletu a k vlastnímu rozhodování, kolik měli, jak se domnívají, oni sami. Zbývá jim tedy jen přítomnost, kterou si chtějí tím intenzivněji vychutnat.

„Chaotická minulost a budoucnost, na kterou nemyslí. Čas pro ně ztratil lineární charakter, kdy to, co bylo předtím, dává smysl tomu, co bude potom,“ konstatuje Catherine Bidou.

Záběr, který přesně vystihuje celý film. Armáda hezkých holek v pestrobarevných šatech jede navštívit své oblíbené DJe.

Z filmu Piráti na vlnách (režie: Richard Curtis, 2009)...

FOTO: Bontonfilm

Se zalíbením narcistů pohlížejí dobrodruzi každodennosti na sebe jako na své vlastní dílo. Dávají si záležet na svém nitru a obávají se jeho poškození. Proto se intenzivně zabývají nejrůznějšími technikami ochrany a vylepšování svého vlastního Já. Provozují duchovní terapie, meditační workshopy, kurzy kreativní kresby, jógu, taneční terapie apod. Jelikož se neustále zabývají sami sebou a svým vnitřkem, mají tendenci pohlížet také na volbu povolání, výběr partnera či způsob bydlení jako na nástroje svého vlastního seberozvoje.

Jsou to poměrně družní narcisté. Právě z jejich řad se od sedmdesátých let 20. století rekrutují vůdci i členové nejrůznějších sociálních hnutí. Figurují v hnutích studentských, ženských, ekologických i mírových. Často do nich vstupují ne ani tak proto, že by se zajímali o veřejné záležitosti a chtěli měnit společnost, jako spíše kvůli tomu, aby byli mezi svými a společně s nimi hledali nové pole pro práci na sobě samých.

Jsou výrazně nestabilní. Neustále někam vstupují a odněkud vystupují. Mění místa pobytu, mění svá pracoviště a začínají stále nové kariéry. Neustále hledají dostatečně kreativní povolání, které by napomáhalo jejich seberozvoji. Stejně dynamicky mění i své vztahy k druhým lidem. Mívají hodně přátel a známých, relativně málo se vážou na rodinu a příbuzné.

Díky své touze po experimentování a neusazenosti poměrně dlouho po ukončení studia stále v něčem připomínají studenty, chtějí být mladí po stále delší dobu. Až hluboko do čtyřicítky se to projevuje v jejich stylu oblékání, v kultuře těla, ve výběru volnočasových aktivit, v typech sociálních kontaktů. Snaží se pěstovat mládí jako trvalou životní formu. Proto oddalují odchod od rodičů, oddalují sňatky, narození dětí i tvorbu majetku. Často zůstávají trvale bezdětní.

Film Piráti na vlnách se prakticky celý odehrává v Severním moři na konci magických šedesátých let.

Z filmu Piráti na vlnách (režie: Richard Curtis, 2009)...

FOTO: Bontonfilm

Tohoto tvárného materiálu vyprodukovaného státem blahobytu a zvyklého využívat všech výhod veřejného sektoru se od počátku osmdesátých let chopila neoliberální ideologie i praxe.

Ještě o desetiletí dříve se dobrodruzi každodennosti domnívali, že do budoucna budou řešit již jen „postmateriální“ problémy. Od samého počátku let osmdesátých však nastupují s plnou silou problémy ekonomické a začíná se vynořovat otázka sociální.

Mezitím se velkým korporacím podařilo zapracovat prakticky všechna hesla bohémů let šedesátých do příruček sloužících k řízení firem. Manažeři v nich mají vlastnosti, po kterých volali studentští vůdci roku 68. Jsou charismatičtí, odmítají strnulou organizaci, řídí se svou intuicí, mají humanistické cíle, jsou to velcí vizionáři, nenávidí rutinu a jsou neobyčejně kreativní.

V nejnovějším manažerském diskurzu najdeme stejný důraz na význam projektů a vizí, stejnou vstřícnost vůči druhým a otevřenost vůči novotám, jakou požadovali ti, kdo se v letech šedesátých bouřili proti byrokratické strnulosti státu i velkých firem. Nalezneme v nich stejnou zálibu v neformálnosti a stejné ocenění mnohosti a rovnocennosti osobní zkušenosti, jaké vyznávají dobrodruzi každodennosti.

Právě to, co bylo v roce 68 využíváno ze strany revolučních hnutí mládeže ke kritice vykořisťování, nyní využívají manažeři ke zvýšení firemních zisků. K tomuto myšlenkovému dědictví ovšem přistupují firmy výrazně selektivně: „Kritika dělby práce, hierarchie a dohledu, tedy způsobu, jakým průmyslový kapitalismus zcizuje svobodu, je oddělena od kritiky tržního odcizení, tedy od kritiky útlaku neosobních sil trhu, která byla obsažena v kritických pracích sedmdesátých let,“ konstatují francouzští sociologové Luc Boltanski a Eve Chiapello.

Využití protikapitalistické revoluční mentality pro účely tržního podnikání je možné jen za předpokladu, že se heslům revoltujících studentů a zaměstnanců podsune mírně změněný význam. Například heslo větší autonomie může znamenat volání po větší autonomii osob, nebo vyšší míru autonomie volně přidružených částí vůči jádru firmy. V prvém případě jsme svědky úsilí o nižší hierarchickou kontrolu (typický požadavek dobrodruhů každodennosti), v případě druhém jde o rozvoj subdodavatelství se všemi nevýhodami, které bývalým zaměstnancům přinášejí nové a neplnohodnotné pracovní kontrakty a sociálnímu státu pokles daní a pojistného.

Podobně požadavek maximální možné flexibility znamená něco jiného pro firmu a něco jiného pro zaměstnance. Pro firmu flexibilita znamená, že její vedení má bez omezení svobodu zadávat požadavky těm, kdo je mají splnit. Pro ty, kdo pracují, flexibilita přináší jiný typ „svobody“ – buďto těmto požadavkům bezezbytku vyhovět, nebo se ocitnout bez práce.

Výrazně posunut byl také význam samotného slova svoboda. V šedesátých letech představovalo toto heslo obranu před všemocnou byrokracií s jejími kontrolními a poručnickými ambicemi. Nyní znamená stále více svobodu od samotného státu a nechuť podílet se na financování chodu jeho veřejného sektoru.

Jak upozorňuje filosof Gilles Lipovetsky, propojit humanistického ducha emancipace šedesátých let s neodarwinistickým duchem všeobecné konkurence let devadesátých je možné jen při ignorování hromadících se rozporů a hlubokých paradoxů: člověku je dovoleno být sám sebou, pokud respektuje výkonnostní předpisy a povely k mobilizaci výkonu. Každý se může zcela svobodně sebezdokonalovat, pokud to firmě přinese vyšší zisk. Člověk může plně disponovat vlastní osobou za předpokladu, že je vždy k dispozici a plný ochoty přizpůsobit se požadavkům firmy. Jeho autonomie končí tam, kde by to snižovalo zaměstnavateli vyhlídky v soutěžení s druhými firmami. Každý může vycházet jen sám ze sebe, pokud to prospěje zájmům těch, kdo ho platí.

Neschopnost pochopit tyto drobné změny ve významech se stává jedním z nejcharakterističtějších rysů mentality vysokoškolsky vzdělaných středních vrstev a jejich potomků, jádra voličů pravicových stran.

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Směs mentality šedesátých let a nové ekonomické reality prosazující se od počátku let osmdesátých vykrystalizovala v novém typu středních vrstev. Má dva hlavní podtypy. To podle toho, zda se dotyčným daří přichytit k jádru firem či se pohybují na síťové firemní periférii. Pro prvý případ se ujalo označení bobos, případ druhý představují tzv. prekérní intelektuálové. Mentálně jsou si oba podtypy silně příbuzné, liší se právě jen mírou své ekonomické úspěšnosti. Ve své knize z roku 2000 americký žurnalista David Brooks uvádí, že v jeho zemi došlo ke zvláštnímu zkřížení rebelantských a požitkářských postojů hippies šedesátých let s mentalitou yuppies osmdesátých let, tedy mladých vysokoškoláků orientovaných právě opačně – na výkon a profesní kariéru. Tak vznikli bobos – bohémská buržoazie.

Bobos vedou tak trochu schizofrenní existenci. Své kariéře věnují velké množství času, zároveň jim však o kariéru jako nejvyšší cíl zrovna nejde. Od života si slibují něco jiného, co přesahuje oblast pouhé práce. Se stejným odstupem jako ke své kariéře přistupují také k bohatství. „Status jednotlivce vypočítáte tak, že celkovou hodnotu jeho majetku vynásobíte jeho antimaterialistickými postoji,“ konstatuje Brooks.

Bobos stojí v čele mocných institucí, ale mají výhrady vůči establishmentu. Živí se prodejem svých nápadů, ale nechtěli by se zaprodat. Věří ve veřejné školství, své děti však posílají do škol soukromých. Věří v ideály rovnosti, nechtěli by se však vzdát svých výsad. Hladce se pohybují ve snobském prostředí a navzájem se ujišťují, že nejsou žádní snobové. Jsou tak trochu hippies a tak trochu burzovní makléři. Uznávají vzdělanost, ale americká univerzitní města proměnili v podnikatelská centra. „Někteří z nich sní o sociální spravedlnosti, přestože ve škole, kde studovali, platili takové školné, že by z něho rok mohli živit celou rwandskou vesnici,“ dodává Brooks.

Hybridní směs mentality šedesátých let revoltující proti autoritám a zároveň konformity vůči imperativům firemního zisku nemá pouze podobu blahobytných bobos. Na opačném okraji středních vrstev našla tato konstelace svůj výraz v životních podmínkách a mentalitě prekérních intelektuálů.

Jsou to absolventi vysokých škol, kteří si nejisté postavení a marginalizaci na trhu práce vynahrazují věrností ideálům tradovaným od šedesátých let. Zároveň přejímají mnohé z ideologie neoliberalismu, na jehož fungování přitom sami doplácejí.

Domnívají se, že mimo zaměstnanecký poměr lze pracovat produktivněji, než kdyby byli vedeni ve stavu firem. Jsou hrdi na svou mobilitu, flexibilitu, efektivitu. Ze všeho nejdůležitější pro ně je, že disponují svým vlastním časem. Nemusejí chodit na pevnou hodinu do práce a poslouchat šéfy. Musejí však být stále k dispozici a musejí dělat za nízkou odměnu doma ve dne v noci, přes týden i přes víkend. „Když je o ně zájem, musejí nastoupit rychlostí geparda. Když zájem není, musejí se potichu vytratit jako švábi,“ konstatují Anne a Marine Rambachovy, autorky studií o těchto vrstvách.

I když si svou situaci přikrašlují hesly z let šedesátých, každodenní život těchto dobrodruhů každodennosti se odehrává v naprosté džungli, ve které lze uspět jedině na úkor druhého. Pohybují se ve zcela deregulovaném světě. Navzájem si v tvrdé konkurenci srážejí odměnu za svou práci v rámci soutěže bez pravidel. Nejhůře placenou práci sami často předávají dalším subdodavatelům, kteří jsou na tom ještě hůře než oni.

Představují pracovní sílu vysoce kompetentní, přitom však lacinou a poslušnou. Nemají žádné zastoupení, nemohou kolektivně vyjednávat. Když se někdo z nich vzbouří proti špatným podmínkám, hned na jeho místo nastoupí jiný. Zhoršují si tak pracovní podmínky mezi sebou navzájem.

Prekérní intelektuálové nedegradují pracovní podmínky a nesnižují odměnu za práci pouze sami sobě. Jejich existence umožňuje firmám zesilovat tlak na své vlastní zaměstnance a nutit také je k maximální povolnosti čili flexibilitě.

Inspirováni původně levicovou vzpourou proti autoritám a byrokratickému poručnictví, volí tito vysokoškoláci formu existence, která perfektně odpovídá neoliberálnímu tlaku na přesun profitu směrem nahoru a rizik směrem dolů v duálně uspořádaných firmách a organizacích. Navíc přestávají být intelektuály schopnými kriticky reflektovat sociální realitu. „Prekarizace je jeden z nástrojů, jak kontrolovat ideje, které jsou v oběhu. Intelektuálové, kteří jsou plně zaměstnáni bojem o přežití, nemají žádný potenciál k odporu. Protože jsou sociálně delegitimováni, jejich hlas váží méně. Kvůli instinktu přežití si osvojují ultraliberální ideje, zejména silný individualismus a nechuť k politické angažovanosti,“ konstatují autorky.

Prekérní intelektuálové tak z materiálně a statusově nízkých pozic působí stejným směrem, jakým působí bobos ze svých vysokých postů příslušníků nejnovější služebné elity. Obě skupiny usilovně pracují na tom, aby kritických idejí a motivů, jež byly formulovány revoltujícími hnutími šedesátých a sedmdesátých let, mohlo být plně využito ke zvýšení firemních zisků.

Obě tyto skupiny působí především v oblasti informační a kulturní produkce v rámci společnosti zážitků. Zatímco bobos využívají průmyslovou produkci zážitků k individuálnímu zbohatnutí, prekérním intelektuálům umožňuje jejich tvorba zapomenout na to, v jak deklasovaném ekonomickém a statusovém postavení se ocitli. Obojí dohromady vytváří vskutku pestrou kulisu postmoderny, která tím dovedněji zakrývá skutečné mechanismy svého fungování.