Článek
Váš poslední film Arirang se odehrává uvnitř vaší sněhem zapadané horské chaty a je jedním dlouhým a přitom velice napínavým monologem a…
…nevnímám ho jako monolog. Kim Ki-duk Jedna hovoří s Kim Ki-dukem Dva a do toho se jim plete Kim Ki-duk Tři. Všechny tři světy se spolu perou a pak společně pláčou. Jsou jiní, ale všichni jsou zároveň mnou. Nechtěl jsem udělat film pro festivaly, chtěl jsem si udělat film pro sebe. Dokonce se za něj v jistých ohledech trochu stydím. Jsem tam nahatý, na záchodě, přežírám se, je v něm spousta scén, které lidé normálně neukazují.
Kdy jste se rozhodl přece jen ho zveřejnit?
Točil jsem letos v zimě, točil a ještě chvíli točil, až jsem po dvou měsících nashromáždil spoustu materiálu. A při střihu se ve mně najednou ozvalo: Tohle musí ven. I když mě některé věci na mně samém rozzlobily.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Jelikož se mě ptáte na filmovém festivalu, odpovím vám, že ve filmovém životě je nejdůležitější sebedůvěra. Bez ní bych nenatočil nic.
A v životě člověka?
Přiznám se, že jsem až v poslední době začal přemýšlet nad tím, jestli je v tom vůbec nějaký rozdíl. I jako člověk Kim Ki-duk říkám, že nejdůležitější je sebedůvěra. Zjistil jsem to, když jsem se otočil a pohlédl zpátky: čeho jsem se vždy nejvíc bál, jsem byl já sám. Nejmíň ze všeho jsem měl vždycky důvěru v sama sebe. To se teď úplně změnilo.
Proč umělci takhle odhalují duši?
Pokud chtějí být pravdiví, nemají moc na výběr. Je to zkrátka jejich práce.
Copak umělec nechce v první řadě zanechat svou jedinečnou konkrétní stopu?
Ano, ale to není to hlavní. Nemá smysl se na Arirang dívat jen jako na zobrazení Kim Ki-dukova života. Není ani o Koreji, ale o radosti, zklamání, stesku, vzteku. Je o tom, co lidé cítí, ne o tom, jaký kdo je. Má být zrcadlem, ve kterém se můžete najít. Víte, nechci se v Arirangu předvádět. Nemyslím si, že já jsem já. Já jsem my. Nemluvím za sebe, ale za všechno, co vnímám. Za větší celek, kterým je lidstvo nebo příroda. Rád bych se sám stal přírodou.
Kamenem, zvířetem, stromem?
Vodou, lesem, horami.
Kim Ki-duk
Do ústraní jste odešel poté, co vám během natáčení málem zahynula herečka. Budete točit mírnější filmy?
Ne, dál se v mých věcech bude zabíjet. Nerozumějte mi špatně, nevyžívám se v násilí. Smrt ale patří ke světu úplně stejně jako voda, vzduch, stromy, hory a všechno živé. Patří do onoho většího celku. Dotváří ho. Někdy se stane součástí lidského osudu bez jakéhokoli důvodu. Jako jsou součástí našeho rozhovoru stůl a papír a váš diktafon, zkrátka náhle leží před námi.
Jsou asijské filmy sdělné pro Evropany? Není k jejich úplnému pochopení potřeba batoh stejných zkušeností, kulturní pozadí?
Není důležité, jestli jíte vidličkou, nebo hůlkami. Podívejte (črtá obrázek): Tohle je západní dům a tohle východní. Západní má po stěnách spoustu dekorací, východní zase prohnutější střechy. Ale co je důležitější? Jak domek vypadá, nebo že v něm někdo bydlí a má střechu nad hlavou? Podobné je to i s lidmi. Můžete se dívat jen na obličej a postavu, ale já se snažím vnímat všechno. Kde a jak žijí, jak se cítí, co prožívají. Především je nutné vědět, že člověk je součástí přírody a příroda je pravdivá, nic nekřiví, nic nepřekrucuje, problém je jen v tom, že jsme se od ní strašně odklonili.
Proč jste před svou tříletou pauzou točil v tak zběsilém tempu – jeden film za rok?
Myslel jsem, že když budu točit naplno, budu taky naplno žít.