Článek
Holandská čítanka
Holandská čítanka Přeložily Veronika ter Harmsel Havlíková, Jana Pellarová, Martina Loučková a Zuzana Matějková.
Labyrint
Bilingvní čítanka se snaží představit současnou mladou nizozemskou literaturu, a rozšířit tak naše povědomí o jejích autorech. Mimo jiné vyvrací charakteristiku, kterou pro své spoluobčany v roce 1966 použil spisovatel Willem Frederik Hermans a kterou nedávno v Salonu citovala Markéta Pilátová: Když se celý národ po staletí specializuje na bydlení na kusu země, který vlastně patří rybám, na území, které fakticky není stvořené pro lidi, tak si takový národ časem nutně vytvoří filosofii, která už nemá nic lidského! Filosofii, která vychází výhradně ze sebezáchovy. Za těch čtyřicet pět let se, zdá se, něco změnilo. Aspoň nizozemská literatura se stala otevřenější a pestřejší, ale na druhou stranu také náchylnější k vlivům populární (často vizuální) kultury. Jak konstatuje editorka čítanky Veronika ter Harmsel Havlíková, tahle změna se neprojevuje jen v tématech a formách, ale i v přístupu spisovatelů k publiku, který je přímější a osobnější. Možná i proto se v Nizozemsku stále hodně čte. Holandská čítanka nabízí už známé autory Arnona Grunberga, který vyrostl z pohodlím znuděné literární generace Nix, nebo Hafida Bouazzu, jenž setřásl nálepku potomka marockých přistěhovalců a o němž se mluví jako o nizozemském Márquezovi, ale i spisovatele, kteří publikují mimo svou zemi vůbec poprvé: Roberta Vuijsjeho nebo Francu Treurovou. Právě poslední dva jmenovaní představili svou tvorbu v rámci čítankového čtení i v Praze.
Philip Roth
Philip Roth Pokoření
Philip Roth Pokoření Přeložil Jiří Hanuš.
Mladá fronta
Pětašedesátiletý Simon Axler, dříve obdivovaný divadelní herec, naráz ztratil schopnost hrát. Můžeme se jen dohadovat, nakolik je to Axlerova vnitřní domněnka, nebo skutečná potíž, autor totiž předkládá jen verzi reality z mysli stárnoucího umělce. Po rozchodu s manželkou potkává Axler lesbu Pegeen, jejíž prioritou však zjevně nebude touha prosvítit postupné uhasínání chátrajícího muže. Axler však v duchu jiných poblázněných literárních milovníků-kolegů, tokajících na stará kolena, ztrácí cit pro realitu a přestává vládnout soudností. Pomalým pronikáním do hercova uvažování se Philip Roth snaží zrcadlit i naše vlastní upadnutí, a že jich není málo.
Jiří Dědeček
Jiří Dědeček Slizské písně
Galén
Kniha titulem odkazuje k Bezručovi, dedikací k Máchovi, ale jestli je vnitřně spřízněná s nějakým klasikem, pak je to Jaroslav Vrchlický ve svém pornografickém rozpoložení. Dědeček psal své rýmované hříčky vesměs v sedmdesátých letech, prý z přetlaku testosteronu a mladické nerozvážnosti. „Několik nových jsem potom přidal z vrozené hravosti po operaci prostaty v letech 2000–2007,“ píše autor v doslovu. Ocitujme zde aspoň pár slizských veršů: Moje milá, nezletilá / k smrti ráda smilní. / To je prima, já jsem zase / trochu pedofilní. Anebo: Vzala jsem si do hlavy / že mám malé pohlaví. / Však já si je zvětším / tyčí nebo něčím. Případně: Pohraj si s mým ňadrem / pak je utři hadrem.
Dagmar Voňková
Dagmar Voňková Listí
Galén
Další z profilových knih českého folku shrnuje téměř všechny autorčiny básně a písňové texty. Dagmar Voňková, možná známější jako Dagmar Andrtová-Voňková, se počátkem sedmdesátých let přiřadila jako objev k legendárnímu folkovému sdružení Šafrán, sdílela jeho rozehnání, ale postupně od roku 1986 vydala sedm alb a jedno dvojalbum. Její jedinečnost spočívá především ve smyslu pro lidovou píseň. Často lze jen stěží rozeznat, co je textem jejím a co úpravou původní lidové předlohy – Milý se s milou / žení / do osamění. Pečlivý editor Jaroslav Riedel doplnil svazek výběrem z dobových rozhovorů a recenzí a úplnou diskografií.