Nemá cenu brát něco vážně, říká spisovatel a filmař Pavel Göbl

Penis pravdy je pokusem o zábavnou obranu zdravého rozumu. Obranu proti všemožným módním asymetriím. Tím myslím to, že když se jedná například o rovnoprávnosti žen, jistě potřebné věci, najde se génius či genderově vyváženě – génijka, který nebo která začne za nerovnoprávnost považovat i gramatická příčestí a mrvý jazyk a ještě je mu nebo jí dopřáváno sluchu; což je nejhorší. Dochází tím k přešvihnutí míry věcí do jejich karikatury a mnohdy se takový přístup stává kontraproduktivním. Zdravým rozumem se takovému jednání říká zametání pod koberec a řešení hovadin namísto podstaty.

Zdravý rozum mi chybí i v pronikání celebrit do řízení společnosti. Popularita získaná v profesích, které nijak nesouvisejí s touto činností, jim u hloupější části voličů získává body a podporu… Jenže pak se záhy projeví, že celebrita je většinou jen truchlivou karikaturou elity. A to už bývá pozdě.

Jednoduše – koncept chorobné korektnosti byl pro mne inspirací, odrazovým můstkem. Zároveň je tedy i reakcí na díla sloužící jakémukoli předem stanovému konceptu. Jistý druh rozumbradů totiž považuje takto inspirovaná díla za jediné umění. Poznají se podle absence humoru. Díla i ti rozumbradové.

Z tohoto hlediska tedy Penis pravdy opravdu není uměleckým dílem. Není ani politicky korektní, ani emotivně vyděračský. Což je další choroba současných vyprávění. Penis pravdy je jen nejpokleslejší verzí apokalypsy od časů Bible, napsaný z čilé rozvernosti bez ohledu na formu i obsah a koncept.

Ne. Jako třicátník jsem vystudoval režii na FAMU, což je zcela jiný druh řemesla.

Ten nejpovrchnější rozdíl spočívá v tom, že u scénáře se netrápíte popisy ničeho. Píšete jen dialogy a lehce pologramotné inscenační poznámky. Jádro rozdílu mezi knihou a scénářem z velké části spočívá v tom, že pro film píšete jen to, co lze zobrazit kamerou a zvukem. Což sebou zároveň přináší i jiný způsob vyprávění. Takže když mě Dan na základě toho, že mu náš společný kamarád kameraman a fotograf Honza Horáček dal číst můj scénář Tichý společník, oslovil s tím, ať jej přepíšu do knihy – tak jsem pár měsíců odolával a netroufal si. Nakonec jsem však podlehl…

A musím říct, že psaní knihy mě hodně naučilo. Naučilo mě vnímat věci přesněji a ostřeji, než když jsem psal jen scénáře. Knížka je definitivní tvar. Nepřijde žádná další realizační fáze, kdy se dá něco ještě dopilovat. Musíte všechno vědět zcela přesně a umět to pokud možno co nejpřesněji a nejzábavněji, ale hlavně uvěřitelně povyprávět.

Uvěřitelností nemyslím to, že musíte – obrazně řečeno – dodržovat přírodní zákony a nemůžete si pustit fantazii na špacír. Znamená to, že základ jakékoli fantazie musí být uvěřitelně zakotven v postavách, v jejich povaze, vztazích, jednání, motivech… Pak můžou, v rámci světa, který jim vymyslíte, vyvádět cokoli.

Cit pro poctivost tohoto druhu mi psaní knížek posílilo daleko víc než psaní, natáčení i sledování filmů. Je to jiný druh vhledu, daný literatuře snad onou opačnou cestou k jádru sdělení, než jak je tomu u filmu. Dá se to však propojit. Pořád se to učím.

Ha. Díky, že se neptáte rovnou na spisovatele, ale obecně na vypravěče. Vyšlo by totiž najevo, že se v literatuře nijak zvlášť neorientuju a nemám svého nejoblíbenějšího spisovatele. Obvykle se mi líbí to, co zrovna čtu. Když už to čtu.

Mým nejoblíbenějším vypravěčem je Luis Buñuel. Neviděl jsem zatím nic, co by překonalo jeho mistrovství, vtip, nadhled, nezařaditelnost k jakémukoli -ismu či do podobné party. Mimo surrealismus ovšem. Jenže ten byl v době jeho vrcholné tvorby už dávno minulostí. A Buñuel zůstal sám jako svého druhu solitér.

Učaroval mi tím, jak souzní s mým pocitem, že v tomhle světě nemá cenu brát něco vážně, že má cenu jen něco doopravdy udělat. Z tohoto pocitu u mne vyrůstá i vztah k realismu – neberu jej vážně a nebaví mne. S čímž souvisí i má vrozená nechuť k dílům a tvůrcům, kteří sami sebe berou a vyhlašují za vážné.

Buñuelovy filmy mají téma a myšlenku, která je skutečnou, originální myšlenkou a ne instantní moudrostí z módně tematického kalendáře. Dokáže nazírat svět z nečekaných úhlů. Odhrne záclonu a vy za oknem vidíte, něco zcela jiného, než byste čekali. To se dnes už nenosí. Navíc je u něj zjevné, že to byl autor, kdo se bavil nejvíc – a jen ten, kdo baví sám sebe, může bavit i ostatní. Přičemž nemám na mysli soudobou zábavu typu přiblblých televizí, které se nás chystají ubavit k smrti, ale zábavu ve smyslu opaku nudy; a to i vznešené nudy. Ostatně zkusme si představit, že by Buñuel přinesl do některé z našich dnešních televizí jakýkoli svůj scénář. Myslím, že soudobí Češi by tato dnes uznávaná díla světu nedali. Ani televize. Ani ministerstva. Ani podporovatelé z řad podnikatelů.

A tak nám dnes nezbývá než točit, co se namane. Naštěstí se občas ještě namane něco, co smysl má. V tomto ohledu upřímně obdivuju lidi jako Švankmajer, nebo partu kolem THA, Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, a jim podobné. Dokázali si najít úctyhodné místo mezi mantinely nastavenými komercí a otravným realismem, a to není dnes u nás málo. Mně se to zatím nepovedlo. A tak se živím natáčením blbin, které u nás vždycky někdo zaplatí, a realizuju se psaním knížek.

Teď se blýská na lepší časy a chystám pohádku Kovář z Podlesí, kterou jsem si napsal a na kterou se těším a které věřím. Nežiju však v poklidné jistotě, neboť s její realizací je spojen velký problém – shánění peněz. Náš film totiž není čistě komerční pohádkou, na jaké jsme tady v posledních letech zvyklí. Takže se může stát, že zjistím, že jsem téměř dva roky pracoval na něčem, co půjde do kopru. Občas uvažuju o tom, že se na film vykašlu, najdu si normální práci a budu jen psát knížky.

Vyučil jsem se na FAMU řemeslu režiséra a pořád je lepší režírovat ptákovinu než skotačit po čtyřicítce u lopaty. To vás pak nějaké noviny opravdu nedojmou. A knížkami se u nás, bohužel, neživí zrovna nejlépe. V současnosti se to daří jen několika málo šťastlivcům. Věci, které píšu já, se vydávají v malém nakladatelství, malým nákladem. Tichý společník 1300 kusů, Penis pravdy 1000 kusů. Já mám 10 procent z každého prodaného kusu nad 1000. Takže jde výhradně o koníček. Čímž zdravím ty roztomilé marťany z A2.

Ale vážně – ono to moje prskání, že se na to vykašlu, pramení ze zážitků při pokusech o realizaci. Film stojí spoustu peněz. Ne sice každý – teď právě natáčíme s kamarády hru Helmuta Kuhla o mezidruhové spolupráci člověka a primáta při pokusu o soudobou definici svobody, lásky, zrady, trestu a snad i vykoupení na hladině zdánlivě poklidně spícího jezera.

Rozpočet tohoto filmu je asi 50 000 korun, jenže to nejde vždycky. Každá věc chce svoje a nemůžete to lámat přes koleno.

Můj zážitek s Tichým společníkem je následující: scénář dostal cenu RWE a tedy i příslib Barrandova na realizaci a Barrandov měl na tento můj scénář dva roky opční právo. Jenže jsem byl vedením Barrandova upozorněn, že můj scénář je sice hodný ocenění, ale k realizaci je to moc nekomerční a oni by raději, jestli bych namísto něj nenapsal týnejdžrovskou komedii, tu že by realizovali. Z České televize mi napsali, že můj scénář klade příliš velké intelektuální nároky na současného českého diváka. Pravděpodobně předpokládají, že poplatky může platit jen idiot. Pak jsem to přepsal do knihy a dostal Magnesii Literu. Vy byste si nepřipadal jako v blázinci?

Jistá možnost Tichého společníka natočit se sice naskytla s jedním z našich nezávislých producentů, jenže ten měl zase potřebu zasahovat do filmu coby jakýsi spolutvůrce – tím, že se jej snažil posunout směrem k hnutí Dogma z devadesátých let. Občas se mi z tohoto hnutí líbí něco jako divákovi, ale jako tvůrci mně to celé neříká téměř nic. Opravdu mi vadí zbytnělé emoce. Nefungovalo by to.

Neumíte si představit, s jakou rozkoší jsem vyráběl VVV – Veni, vidi, vici! Jenže by bylo mýlkou domnívat se, že v Penisu pravdy si dělám srandu přímo z toho filmu. Dělám si ji z jeho námětu, který psal velice milý člověk, ale bez literárního střeva, takže je prostě legrační. Zároveň se mi tam ten golf dobře hodil k jedné z postav, to je celé.

S pohádkou je to zatím nadějnější. I když jistý druh blázince se opakoval i tady. Nemám kolem sebe takovou partu jako Honza Hřebejk, myslím tím třeba producentské zázemí, které měl od počátku své tvorby, i když teď, myslím, vystřídal stáj. A taky nejsem tak pracovitý. Dělám věci pomalu. Občas se vypařím z Prahy… A na dost lidí možná působím legračně a nechce se jim věřit, že bych mohl něco umět. Reagují tak i ti, co četli knížky – všichni si mne představovali jinak. Ale já vypadám a chovám se spíš jako zedník než umělec. A v době, která si potrpí na image, to může představovat problém. Takže když jsem sháněl producenta na pohádku, oslovil jsem toho, kdo byl po ruce – výkonného produkčního Tomáše Sobolu právě z VVV a přivedl ho do jedné velké produkční a postprodukční společnosti. S tímto produkčním nás spojovala společná nesnáz s poněkud nestandardním producentem VVV.

Ne. Ukázalo se, že tento produkční je stejně nestandardní jako jeho bývalý šéf. Zkrátka: za více než rok přípravných prací, kdy měl finančně zajistit vůbec možnost samotného zahájení přípravných prací, neudělal vůbec nic. Jen kalil vodu. Tahal peníze ze spoluproducenta, z oné velké společnosti a nakonec se ukázalo, že pravděpodobně i přímo z účtu filmu. Nechci se mýlit, ale dodnes nedokázal tyto transakce důvěryhodně vysvětlit a dokladovat. Takže mi nezbylo, než si v Čechách zase připadat jako v blázinci. A vyměnit producenta. Což jako držitel autorských práv smím.

Vůbec to nebylo jednoduché. Poté, co se nám to s novou producentkou povedlo v České televizi, jsme zjistili, že složitější to bude s grantem. Namísto převodu grantu – který je na dílo – z jednoho producenta na druhého musel bývalý producent, ten z nich, který naletěl darebnému společníkovi, grant nejdřív vrátit – a my o něj v současné době musíme žádat znovu. Takže zase nejistota.

Jenže daleko horší je to s investory a sponzory. Bez nich se náročnější projekt neobejde, televize a grant tvoří necelou polovinu rozpočtu. Investoři a sponzoři hledí na komerční výnos filmu a nic jiného je pomalu nezajímá. Takže jsme svědky poklesu vkusu, který je způsoben podbízivostí některých našich kolegů – a následného požadavku producentů – strčte si to vaše umění někam, my chceme tohle, na to chodí lidi = peníze! Což má za následek vznik sestupné spirály.

A stejně jako producenti se chovají a reagují i sponzoři. Takže proto vzniká ta disproporce mezi kvantitou kvality a blbin…

Ony i komerční filmy mají své místo na slunci, lidé potřebují oboje – myšlenky i oddechovou zábavu, jenže v určitém zdravém poměru s věcmi, které nutí lidi i myslet, nejen se bavit. Jinak to u dalších voleb skončí naprostým fiaskem a vítězstvím populismu, který si nevidí na špičku nosu. Neboť lidé odvyklí myslet prostě nemyslí. A kdo nemyslí, volí okamžitý profit před budoucností.

Stejný rozdíl je totiž i mezi potřebou krátkodobé jednoduché zábavy a potřebou myslet a pracovat na sobě. A podle toho si pak lidé vybírají politiky, aniž by – kvůli neschopnosti rozlišovat, která vzniká odmítáním myšlení – dokázali rozpoznat, kdo lže a kdo ne. Vždyť kdo nemyslí, nedokáže ani rozpoznat lež. I když u nás je to jedno, neznám českého politika, který by měl upřímné oči. Ti naši zmrdi lžou všichni. Mají uhýbavé pohledy. Přestali totiž myslet a upřednostňují vlastní bříška před skutečnou podstatou své práce. A tak mimo sebe samým sobě jsou nám ostatním zhola k ničemu. Čímž diskreditují demokracii, která je jediným, v čem se dá žít, a nahrávají tak nepoučitelným experimentátorům z řad zamrzlých marxistů a nácíčků, a to už není sranda. Stává se z nich pro zdravou společnost smrtelně nebezpečná škodná. Vrchol hnusu předvádějí naši pseudopolitici v Praze. Vědomí, že tito lidé vstoupí do dějin jako parta zmetků, je slabá náplast.

Ale zpátky k filmu: grant pro rozvoj kinematografie sbírá koruny z každého lístku prodaného v českých kinech, takže komerce takto přímo přispívá na případné umění. Má tedy svůj smysl i užitek. Mimochodem – natáčení filmu přinese práci spoustě lidí a ti lidé platí daně… A opakuju se, když řeknu, že problém je jen v míře, ve vzájemném poměru.

Když se to nepovede, s naprosto zlomyslnou radostí natočím zase něco, co se investorům líbí a co jsou ochotni financovat – další věc jako VVV. Realizovat se budu dál natáčením filmů na video – toho, co na něj jde – a psaním knížek, které nenatočí nikdo.

Dělám si legraci, to se nestane. Je lepší věřit v dobré konce. A já teď mám konečně šikovnou a milou producentku. Takže věřím a pracuju. Věřím ve zdravý rozum a ve vítězství pracujících nad parazity, i když ty chrání zákon. A vyjde to!

Pavel Göbl

Pavel Göbl Penis pravdy 2012

Dauphin