Čtenářsky nejvděčnější a také nejhutnější první kapitola, která dala název celé knížce, vychází z brilantní historické, sociologické a politologické analýzy. Lukacs popisuje vývoj euroamerické civilizace a její směřování úsporně, věcně, jako by střílel šestiranným koltem: Buržoazní věk byl epochou státu, peněz, průmyslu, měst, soukromí, rodiny, vzdělání, knihy, reprezentace, vědy a vývoje historického vědomí. Kromě posledních dvou už všechny tyto prvořadé instituce rychle mizí a upadají.

A další výstřely: …na konci 20. století samotný pojem „střední třída“ ztratil velkou část významu (ne-li všechen) kvůli svému obrovskému rozšíření… „Střední třída“ přestala být stejně jako „moderní“ rozumně zdůvodnitelnou kategorií.

…nárůst zločinnosti – jeden z projevů nového druhu feudalismu.

…výdaje na reklamu a přepravu zboží jsou dnes vyšší (a zaměstnávají více lidí) než na jeho výrobu… produkce spotřeby se stala důležitější než výroba zboží.

…drancovníci se dnes nazývají developeři a mnoha miliónům lidí, kteří mění bydliště stejně často jako automobily či partnery, se říká „majitelé domů či bytů“, což je dalším důkazem současné deformace jazyka. Ta je příčinou i následkem dnešního rozpadu komunikace.

A možná nejcitlivějším ukazatelem dosvědčujícím ztrátu dechu a rozklad jedné civilizace, je v Lukacsově argumentaci všeobecná infantilizace v protikladu ke komplikující se společenské struktuře: Inflace „vzdělání“ má hodně společného s úpadkem sečtělosti (a se zmírněním nároků v učebních osnovách škol). To je dalším znakem konce novověku, který byl také epochou knihy…

Právě američtí konzervativci jsou jedněmi z největších zastánců „pokroku“. Jejich názory na současnost a budoucnost jsou nejen krátkozraké, ale ještě k tomu hýří optimismem, což je spíše slabomyslné než prostoduché…

…myšlení dětí je také stále složitější. A to v době, kdy se zároveň projevy chování u rostoucího počtu lidí včetně současných amerických prezidentů vyznačují nezralou dětinskostí, nedostatkem dospělosti.

Všechny tyhle Lukacsovy glosy vypadají jako levičácké úvahy z amerických univerzitních kampusů. K nikomu na akademické půdě ale nemá Lukacs asi dál než právě k tzv. americkým marxistům. Je přesvědčeným antideterministou, antimarxistou, antidarwinistou (ale také antikreacionistou!), antifreudiánem, antieinsteinovcem, zato vyznavačem Heisenbergova principu neurčitosti. On sám se považuje za hluboce věřícího člověka. Ducha nadřazuje hmotě a člověka staví do středu vesmíru. Vesmír je podle něj pouze naším vesmírem, protože námi poznávaným.

Aniž bych musel akceptovat Lukacsův světonázor, jako téměř typickému českému agnostikovi je mi jeho uvažování o stavu světa překvapivě blízké (a on se cítí natolik ve svém východisku bezpečně, že to výslovně předpokládá).

Základem Lukacsova pohledu je totiž důsledný historismus. Upozorňuje na to, že jeden z klíčových problémů reflexe společnosti spočívá v neschopnosti nahlédnout vývoj. Podobně jako se generálové připravují vždy na minulé války, současní historici podle něj většinou vycházejí z pojetí dějin 19. století, a jejich výklady tak neodpovídají změněným strukturám společnosti, natož posunu vědomí. A nejde samozřejmě jen o historiky. Vybaven Lukacsovým pohledem může nezaujatý pozorovatel každé české předvolební strašení hrozícím návratem komunistů k moci chápat jako groteskní šamanské křepčení nad minulostí, v němž se beznadějně ztratí každá snaha rozumně promýšlet budoucnost.

Ale řečeno s Douglasem Adamsem, autorem Stopařova průvodce galaxií: Nepropadejte panice! Protože John Lukacs nepíše o konci světa – jen o konci jedné epochy.