Žádné pochybnosti, ačkoliv autorku nikdo nikdy neviděl a ani odpovědný redaktor Jindřich Jůzl (v Právu 2. 10.) nevyloučil, že technicky by se takový podvrh dal provést. Pro média však platí: Lan Pham Thi dostala prestižní cenu, tedy existuje – a její kniha je skvělá. Samé pochvaly. Zatím jedinou mně známou recenzi, která hodnotí novelu střízlivě, otiskl deník E15, napsala ji Barbora Sedláčková.

Údajná autorka mi přes pana Jůzla už ve čtvrtek 1. října (v den otištění mé pochybnosti) poslala nezajímavý e-mail, jímž jen potvrdila můj dohad, že za rukopisem je nějaký málo úspěšný český spisovatel. Jako důkaz své existence uvedla mj. svůj blog (!!!) – a pokud by mi to nestačilo, ať si zajedu do Kuala Lumpuru. V odpovědi jsem ji požádal o kontakt na některého z jejích kamarádů či známých a optal se, kterou střední školu v Písku studovala.

Dodnes jsem nedostal odpověď. Pro mne z toho plyne závěr, že žádná Lan Pham Thi ve skutečnosti neexistuje a tuto nepovedenou knihu napsal někdo jiný. A jen mimochodem: reálie v knize, které mají být písecké, jsou českobudějovické. Město bylo zřejmě skutečným autorem či kým v textu nakonec přejmenováno na Písek, ale lajdácký upravovatel si neuvědomil, že v Písku mají starostu, a tak v knize zůstal primátor.

Otázky tím však přibývají, nejen ta čtenářsky nejvděčnější, kdo že je tedy autorem.

Propozice soutěže Knižního klubu vyžadují minimální rozsah rukopisu 150 stran. Mohu snad předpokládat, že jde o normostrany. Při 30 řádcích o 60 úhozech to znamená 270 000 znaků. Ve vytištěné knize je textu věnováno pouze 133 stran, ale včetně 18 půl- či celostránkových fotografií, 12 stran je prázdných, několik stran poloprázdných. Kolik normostran mohl mít takový rukopis? Standardní metodou jsem spočítal průměr znaků na stranu (k výpočtu jsem vybral ty na první pohled plnější), dostal jsem se k počtu 1094 a ten vynásobil počtem stran s textem (103). Celkový počet znaků je 112 682. To je mnohem méně než polovina požadovaného rozsahu rukopisu!

I když mohl být rukopis pro vydání krácen, přece jen je nepoměr příliš velký. Proto ty otázky znějí: Jak to, že byl do soutěže připuštěn rukopis, který tak výrazně nesplňoval zadání? Nebo snad v anonymní soutěži byly v tomto případě změněny podmínky? Kdo je změnil? Kdy? Proč?

Překvapilo mne, jak ohlasy na knihu prakticky bez výjimky oceňují, že knihu napsala česká Vietnamka, jako by to samo o sobě byla nějaká literární hodnota, a ochotně knize promíjejí evidentní nesmysly a literární neumětelství. Protože když je tak mladá, je zřejmě nutné být shovívavý? Jako by se tu komicky a v pořádně křivém zrcadle odrážel vlastenecký postoj ze sporů o literaturu v začátcích národního obrození: je jedno, že je to blbé, hlavně že je to české.

Vehementně knihu chválí Magdalena Platzová. Autorka podle ní: „Je chytrá, vtipná, originální, dokáže přehlédnout situaci a vypíchnout z ní ty nejpůsobivější obrazy.“ Které? Třeba ten delirantní popis kohoutího zápasu, ve kterém se na kaši navzájem uklovou useknuté kohoutí hlavy?

Zklamal mne ale i jindy břitký a poctivě nesmlouvavý Pavel Janoušek – v obtýdeníku Tvar spolknul tuhle udici opravdu i s navijákem. Nepravděpodobným, křečovitým scénám věří a nediví se, že autorka s návratem do země dětství příliš nepočítá. Troufnu si předpovědět: Nikdy se nevrátí. Její rodina, jak údajná autorka říká, se chce vystěhovat do Ameriky. Zmizí takhle všichni a nikdo je neuvidí. Stejně jako je nikdy nikdo neviděl dosud. A všem je ten podvod ukradený. Naopak: město Sokolov, jež je na záložce knihy uváděno jako autorčino rodiště, obohatilo (patrně z iniciativy neznámého patriota) na svých oficiálních webových stránkách zprávu o udělení ceny do podoby „rodačka ze Sokolova a absolventka zdejšího gymnázia“. Což pravda není: na tamějším gymnáziu sokolovskému zpravodaji Práva Martinu Polákovi potvrdili, že nikdo toho jména tam dosud nestudoval.

A v Písku, kde údajně autorka podle dostupných tiskových podkladů i medailonu na záložce knihy maturovala na střední škole? Cituji ze zprávy, kterou mi poslal jihočeský zpravodaj Práva Pavel Orholz: Bezvýsledné bylo i pátrání po studiích Lan Pham Thi na píseckých středních školách, kde údajně maturovala. „Na naši školu určitě nechodila. To bychom si ji pamatovali, zvláště pokud získala cenu Knižního klubu za svou prózu, musela by patřit mezi literárně nadané studenty,“ řekl Právu zástupce ředitele Gymnázia Písek Michal Drnec. Podobně reagovali i na všech dalších středních školách v Písku. Ve střední zemědělské škole, obchodní akademii, lesnické škole, v soukromé střední umělecké škole, ve střední zdravotnické škole ani ve Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Písku Lan Pham Thi neznají. Jiné střední školy s maturitou v Písku nejsou. O Lan Pham Thi však nic neví ani na radnici. „Po této mladé dívce jsem se ptal, ale nikdo ji tu nezná. Přijde mi to zvláštní, protože tolik spisovatelů v Písku nemáme a ona navíc napsala o našem městě knihu,“ uvedl místostarosta Písku Tomáš Dušek.

Jistěže je tahle blamáž bezvýznamnou epizodou současné české literatury a v budoucnu se na ni zapomene. V této chvíli však bohužel svědčí o něčem mnohem závažnějším.

Dnešní Češi zatím nemají problém s rasismem nějak výrazně větší než v řadě jiných evropských zemí. Jenže ho mít patrně budou. Na jedné straně tu totiž převládá flagrantní neschopnost volených i nevolených zástupců státu a obcí proti jeho růstu něco účinného dělat. Na straně druhé mindrákem zavánějící představy některých českých intelektuálů o multikulturalismu a s tím související trapné pokusy o pozitivní diskriminaci, jako se to děje s knihou Bílej kůň, žlutej drak, povedou k opačné, odmítavé reakci vůči imigrantům. Zvláštní zacházení a nadržování Čechy spíš naštve.

Tenhle literární případ ale také ukazuje, že Češi si nechají nakecat, komu se co zamane. Až bude před volbami nějaká partaj vykládat, že je lotosový květ, mnoho z těch, co nakonec přece jen půjdou k urnám, tomu uvěří. A pak se budou divit, že zvolili masožravku, která nelapá mouchy, ale jejich peníze, životy, všechno.

Ale co, však on jim to potom pan profesor zase vysvětlí.

Lan Pham Thi
Bílej kůň, žlutej drak

Knižní klub 2009

obálka Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak

FOTO: Archív nakladatelství Knižní klub