Na cestu jsme vyrazili s těžkými batohy a rychlým krokem jako před pětadvaceti lety, kdy jsme si společným putováním léčili rány z rozvodů, pracovních výpovědí a existenční nouze. Tenkrát, kdy hranice byly pro nás zavřené, ale polní cesty nekonečné, sbírali jsme životní sílu pohledem k otevřeným obzorům. Letos jsme do prvního místa našeho ubytování došli co krok to vzdech, utahaní, s bouchajícími srdci a bolavýma nohama. A bylo to jenom asi dvacet kilometrů a měli jsme na to celý den!

Během dalšího putování vyšlo najevo, že my tři tovaryši, co jsme si zbyli, jsme na tom takhle: jeden nerad chodí do kopce, druhý nerad chodí daleko a třetí nesnáší chlad.

Ten, co nemá rád dlouhé trasy, a tovaryška, která nesnáší chlad, svižně vyběhnou krátký a prudký výstup na stolovou horu, ta, která nerada stoupá do kopce, se táhne vzadu. Zimomřivá s přítelkyní, co nerada chodí do kopce, svižně kráčejí údolím, zatímco tovaryš, který nemiluje dálky, se vleče vzadu už od druhého kilometru. Zato družně sedí s kamarádkou, která nerada kopce, u zaslouženého piva venku před hospodou, zatímco třetí vandrovní se tu třese chladem a pije rum.

Když jdeme pohromadě, bavíme se o svých řemeslech: historii, literatuře a fyzice. Obě ženy baví muže vybranými kapitolami ze svých humanitních oborů a on ve vhodných chvílích velí zastavit, aby nám ukázal, jak na potoce pracuje vodní čerpadlo, takzvaný trkač, jak se po obloze sune meteorologická fronta, jindy vysvětlí, že cigaretového hoření v kamnech se docílí – už nevím (v tomto ohledu byl muž inspirován hořením cigarety kolegyně, jež nerada stoupá do kopce, a už víme, proč). V rozhovoru o filosofii zimomřivá kolegyně, to jsem já, hovoří o vášni zmocnit se celku pohledem z vrcholu hory a tovaryška historička, jež raději chodí údolím, mluví o své nedůvěře k jedné vysoké Pravdě, pod níž se ztrácejí alternativy, o nutnosti soustavného ohledávání detailů, z nichž se pravda skládá. Což nelze zvysoka, na to se musí zblízka.

My tři tovaryši jsme každý den přečetli jedny společné noviny: spadlo několik letadel, vybuchlo pár skandálů a volby padly, sotva vstaly. Mluvili jsme o rodu, o jeho mužské a ženské linii, o tom, že nemáme vůbec jistotu, čí jsme, kde je nám počátek a kde bude konec. Žena vzdělaná v historii věří v nekonečno, muž obcující s fyzikou vidí konec v dohledné katastrofě, já z literatury nevyčtu v tomto ohledu nic.

Nedošlo na astronomii, protože bylo pořád zataženo s deštěm, zato jsme se důkladně bavili o námořnictví. A v letní krajině jsme každou chvíli v hovoru narazili na historicko-fyzikálněliterární otázku svobody jedince: u božích muk, u cedulí naučné stezky, v muzeu, v benediktinském opatství, ve skalní kapli Českých bratří, na opuštěných nádražích i u bran zavřených textilních továren. Každý z nás svůj strach o svobodu prožíváme po svém, během roku se utápíme a potácíme ve svém oboru a teprve na vandru pomyslíme na to, že každé téma potřebuje trojí přístup: celek, detail a úvahu. Úplného obrazu se docílí jen tehdy, když se člověk vydá daleko, vystoupí vysoko a bez zimničného chvění vydrží dostatečně dlouho zůstat na místě a dívat se.