Působil jako externí spolupracovník časopisů s africkou tematikou - New African, African Courier (časopis pro Afričany a přátele Afriky, vycházející v Německu). V roce 2000 založil občanské sdružení Humanitas Afrika, které podporuje vzájemnou toleranci a porozumění mezi Čechy a Afričany a od ledna letošního roku provozuje v Jaromírově ulici, číslo 59 v Praze-Nuslích Africké informační centrum s knihovnou.

Připomínat černošskou kulturu a její význam v Česku je trochu zvláštní, natož formou Měsíce černošské historie? Co vás k tomu vedlo?

Měsíc černošské historie vznikl ve Spojených státech a je oslavou minulosti Afriky, vzdáním úcty všemu, čím Afričané, ať už pocházejí z afrického kontinentu nebo diaspory, přispěli lidské civilizaci. Inspiruje a kultivuje hrdost Afričanů včetně těch, kteří si teprve uvědomují, že jsou vlastně Afričany. Myslím si, že se tak může ukázat pozitivní a zářící obraz Afriky, Afričanů a celé černošské rasy, který je jinak prezentován tak nešťastně v médiích tady i jinde. V tomto smyslu je také snahou vzdělávat, obzvláště ty, kteří Afriku a Afričany znají pouze ze špatných zpráv.

Slova černoch, černošský dnes připomínají kolonialismus a otrokářství, v USA patří dokonce k nekorektním slovům a z veřejného života zmizela. Neměli bychom tedy raději říkat Měsíc africké historie?

V kontextu boje za emancipaci Afričanů je pojem černoch víc než výrazem pro barvu pleti. Jde o pojetí, které zasahuje do vědomí člověka, vědomí být černochem. Proto slovo černoch znělo také v Jihoafrické republice, kde Steve Biko mluvil o černošském vědomí, v hudbě Jamese Browna I'm black and proud (Jsem černoch a jsem na to hrdý - pozn. L. N.) nebo v díle Leopolda S. Senghora ze Senegalu, který užíval slova negritude.

Ano, na pozadí otrokářství a zotročení Afričanů se zdá, že slovo černoch má podle názoru mnoha Neafričanů pejorativní význam. Právě z tohoto důvodu se stalo politicky korektním mluvit raději o Afričanech než o černoších. Nicméně v kontextu boje, jehož cílem je, aby Afričané znovu získali místo, které jim náleží, a to v každé společnosti, ve které žijí, zůstane černošství symbolem rasy i boje za emancipaci. Není tedy divu, že dokonce ve Spojených státech, kde je politicky nejvíce nesprávné nazývat někoho černochem, zůstává název Black history month bez debat.

Co z černošské historie je pro vás nejdůležitější?

Každý moment historie Afriky a Afričanů, bez výjimky. Ačkoliv by historici na Západě chtěli odmítnout myšlenku afrických dějin, je v afrických dějinách rozličných milníků bezpočet a jsou slavné. Rádi bychom třeba slavili objevování Ameriky Afričany dlouho předtím, než Kolumbus poprvé vkročil do této části světa. A chceme například připomínat, čím Afričané přispěli světové civilizaci. Ví se přece, že Picasso kopíroval styl regionu Ituba v Kongu, že Bernard Heilger kopíroval předdynastické egyptské umění, že Henri Laurens byl ovlivněn uměním kmene Dogonů v Mali, že Max Ernst studoval umění Senufo z Pobřeží Slonoviny a Mali...

Rádi bychom také připomínali politické uspořádání říše Zingh, která je datována kolem roku 15 000 před Kristem, říše NubiaKush a Egypta, středověké súdánské říše Ghany, Mali a Songhai. A hlavně vytrvalost afrického ducha během otrokářství, odpor proti otrokářství a kolonialismu a dosažení nezávislosti.

Evropanovi se zdá Afrika obvykle pořád nejen tajemným, ale taky temným světadílem. Jak vidíte současnou Afriku vy, rodilý Ghaňan žijící v Praze?

Slunce v Africe září jasněji než v mnohých jiných částech světa. A představa Afriky jako temného kontinentu se shoduje právě jen s negativním a poněkud nudným vytvářením stereotypů o Africe. Částečně za to může zaujatý, nepodložený a senzacechtivý žurnalismus, který takový obraz Afriky v západních médiích a prostřednictvím médií také v myslích mnoha lidí vytvořil. Tímto nechci popírat, že v Africe je velká chudoba, ani se tím nepokouším ignorovat pandemii AIDS nebo občanské nepokoje v některých částech kontinentu.

Důležité však je, že to nejsou jen africké problémy. Afrika je nesmírně různorodým kontinentem padesáti tří zemí. Mnohé z nich procházejí tichou, ale přitom velmi významnou ekonomickou a politickou transformací. Většina afrických zemí založila zdravé demokratické instituce, které rok co rok zaručují klidné, svobodné a spravedlivé volby bez toho, aby o nich proběhla zpráva v západním tisku - Jihoafrická republika, Botswana, Senegal, Ghana, Keňa, Tanzánie, Malawi, Mozambik...

Například růst ekonomiky v Botswaně je desetkrát větší než růst takzvaných tygřích ekonomik v Asii od osmdesátých let po dnešek. Přesto se o tom málo mluví a málokdo o tom ví. Jako Evropská unie také Afrika má svou vlastní unii s africkým parlamentem. Současná Afrika je zkrátka podle mého názoru kontinentem na vzestupu a období africké renesance je na obzoru.