Malíř sází na symboliku latentního tajemství. Když se očima procházíme po rozprostraněnosti hmoty toho kterého plátna, cítíme jistou osamělost. Možná takovou, jakou cítil tvůrce, když propátrával se štětcem v ruce labyrint linií a barevných ploch a mnohdy byl i zaskočen cestou, kterou se vydal k cíli. Zjišťujeme, že onen cíl není pevným bodem, stává se spíše chimérou vířící vzduch jako hejno křídel plovoucích inkoustovou modří tmy.

Malíř Oldřich Tichý má rád symboliku latentního tajemství.

FOTO: Jan Šída, Právo

Řečí, kterou si Tichý dobrovolně zvolil, je především barva. Sází na šedomodrou s ocelovým chladem, žlutohnědou jako starý pergamen či sytě modrou, připomínající nekonečný oceán i nedozírné nebe. Každý z barevných odstínů obsahuje v sobě další informaci, vždy něco dalšího sděluje nebo vede určitým směrem.

Oldřich Tichý: Ráno a réva

Oldřich Tichý: Ráno a réva

FOTO: katalog výstavy

To, co jsme původně měli za plovoucí kmen v temných vodách, může být ležící žena na modré látce nebo hráz protínající mořský živel. A to, co jsme původně viděli jako racky letící blankytnou oblohou, mohou být i lejstra vířící díky průvanu prostorem.

Oldřich Tichý: Barokní noc.

Oldřich Tichý: Barokní noc.

FOTO: katalog výstavy

Surrealistická metoda splývání významových vrstev do sebe dává Tichého obrazům originální nadstavbu. Ten, kdo by přistupoval k jeho dílům jen z jednoho úhlu pohledu či myšlenkového směru, ochudil by se o všechna další setkání s překvapujícím detailem. Na první pohled sice nepodstatným, ale v komplexním významu zásadním.

Oldřich Tichý: Co je nahoře, je i dole
Východočeská galerie v Pardubicích, do 10. dubna

Celkové hodnocení: 70 %