Článek
Je pro vaše umělecké životy Druhá tráva klíčová?
Malina: Pro mě určitě.
Křesťan: Pro mě také, samozřejmě. Je to středobod našeho živobytí, to v první řadě. Také je to skupina, která nese mé jméno a naplňuje mé představy o hudbě. Když si ji představím v detailech, je přesně taková, jak ji hraje Druhá tráva.
Kapelu jste založili v roce 1991 po odchodu z tehdy úspěšné bluegrassové skupiny Poutníci. Proč jste ji opustili?
Křesťan: Ve druhé polovině osmdesátých let byli Poutníci skutečně mimořádně úspěšná kapela. Hodně koncertovala, nahrávala, a muzikanti spolu trávili podstatnou část roku. V listopadu 1989 se v naší zemi změnila atmosféra i životy mnoha lidí a já cítil, že Poutníci jsou kapela z minulého režimu. Ne že bych se za ně styděl, ale cítil jsem, že by mě s minulými léty příliš svazovali.
Malina: U mě převažovaly muzikantské důvody. Když jsme s Robertem z Poutníků odcházeli, byli na vrcholu svých schopností a neměl jsem pocit, že by se mohli dál vyvíjet.
Robert Křesťan (vlevo) a Luboš Malina kapelu Druhá tráva zakládali.
V čem se měla Druhá tráva od Poutníků lišit?
Křesťan: V první řadě jsme ji chtěli provzdušnit. V Poutnících nás bylo sedm, aranže písniček tomu odpovídaly, byly členité, byla v nich spousta not, spousta nástrojů. Ve Druhé trávě měla být hudba lehčí, v jistém smyslu jednodušší. Také jsme k sobě sháněli univerzální muzikanty, kteří by nebyli tolik svázaní s bluegrassem.
V dalších letech jste měli v repertoáru spoustu coververzí písniček od svých oblíbených muzikantů. Proč jste se více nesoustředili na vlastní tvorbu?
Křesťan: Vyrostl jsem na kapelách typu Greenhorns, tedy na staré české country. Vjisté době tvořily coververze sto procent jejich repertoáru, takže jsem je odmalička poslouchal a brzy jsem ke slavným písničkám začal psát vlastní texty. Druhá věc je, že má autorská invence není tak bohatá, abych písničky chrlil. Často cítím, že jsem daný melodický obrat už použil, anebo ho někde slyšel. Proto rád sahám ke coververzím. Zvláště v posledních letech.
Proč v posledních?
Křesťan: Stárnu a možná mi trochu dochází invence. Ale upřímně řečeno, s produktivitou jsem měl vždycky problém. Od mládí skládám a píšu těžce a málo. I proto rád překládám a přebásňuji texty zahraničních autorů.
Několikrát jste koncertovali ve Spojených státech a hovořili jste o tom jako o splnění snu. Proč jste měli potřebu tam hrát?
Křesťan: Díky výchově, které se mi dostalo, mám v sobě obdiv k západní demokracii, speciálně k americké. Miluji i tamní kulturu, hudbu, westerny, literaturu. I proto jsem odjakživa tíhl k americké country a jejím odnožím. Odjezd za oceán pro mě byl nejenom splněný muzikantský sen. Potkávali jsme tam i své hudební hrdiny.
Malina: Do svých osmadvaceti let jsem si vůbec nedokázal představit, že bych vycestoval za hranice na západ. Nesouviselo to až tak s minulým režimem, ale s mým původním povoláním. Vystudoval jsem totiž vojenskou konzervatoř a pak jsem necelých devět let účinkoval v různých vojenských hudbách. Sloužil jsem v armádě. Osmadvacet let mi bylo v roce 1987, dva roky před sametovou revolucí.
Když jsme pak s Poutníky dostali v roce 1989 v Americe ocenění za nejlepší neamerické album, byl to pro mě první signál, že by tam mohlo někoho zajímat, co tu děláme. V roce 1993 jsme se tam dostali s Druhou trávou. Naší ambicí nebylo prorazit, to jsme si nedovedli představit. Podařilo se nám tam ale získat manažera a na to konto další angažmá a turné. Vracíme se tam od té doby pravidelně, nejméně jednou za rok. Bylo to neplánované, ale rozhodně to byl zásadní okamžik v našich životech.
Jak letos své výročí oslavíte?
Křesťan: Očekáváme zajímavé hudební návštěvy, budeme pracovat na nové autorské desce a chystáme i další věci.