RECENZE: Tindersticks a neodolatelný klid čekárny

Skupina, která letos oslaví pětadvacáté narozeniny, poprvé zazářila v roce 1993, kdy její debut označil britský hudební časopis Melody Maker jako Album roku.

Okouzlila melancholicky sametovou směsí rocku, folku, šansonových nálad a soulu, i vemlouvavým barytonem zpěváka Stuarta A. Staplese. Časem úspěšný model měnila jen minimálně, a novinka, která opět vznikla na venkově ve Francii, kde frontman žije, není výjimkou.

V začátcích hudbu Tindersticks provázela opulentní aranžmá, výrazné smyčcové plochy i náladotvorné žestě, ale po comebacku v roce 2008 je album od alba intimnější. I tentokrát úsporně instrumentací šetří, a právě to, že v každé skladbě dominuje něco jiného, přidává na pestrosti.

Na desce je úvodní introvertní předělávka filmové hudby z roku 1960, ale i skladba Help Yourself s jazzovým feelingem, v níž tepající rytmus prořezávají výrazné dechy.

V šamanském rituálu a manifestu We Are Dreamers se Stapplesův duet s Jehnny Bethovou, zpěvačkou britské rockové kapely Savages, vznáší nad neklidným duněním bubnů, zatímco titulní skladba se naopak obejde zcela bez rytmiky a kouzlí s hlasem nad velmi jemným podkresem harmonia.

I podesáté jsou Tindersticks pomalí, zamyšlení a oduševnělí. Vyrovnaní sami se sebou i okolnostmi, jako bylo předčasné úmrtí hostující zpěvačky Lhasy de Sela krátce poté, co nazpívala skladbu Hey Lucinda.

Skladby se výtečně doplňují a drží společnou filmovou atmosféru - ne nadarmo obrazovou podobu dostalo všech jedenáct skladeb. A od slova Čekárna v názvu není už daleko k myšlence, že s poslechem téhle porce silných písní, není ani trochu ztracený čas čekat na cokoli.