Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic se narodil pravděpodobně roku 1461 na hradě Hasištejn (Hassenstein) u Kadaně. V roce 1475 začal studovat v Boloni a pak ve Ferraře, kde dosáhl titulu doktora církevního práva. V mládí toužil po velké kariéře a pracoval na Pražském hradě jako sekretář v královské kanceláři. Osobně se setkával s králem Vladislavem Jagellonským, kterého později v básních nejen chválil, ale i kritizoval.

Pokusil se stát olomouckým biskupem, ale papež ho neschválil. Později se dostal s královskou kanceláří do Budína, ovšem vůbec se mu tam nelíbilo a znechucen se vrátil na rodný Hasištejn. Nikdy se neoženil - ve svých textech několikrát naznačil, že touží po klidu filozofa. Chtěl žít v ústraní a psát - básně plné filozofické hloubky, prózu i literárně hodnotnou korepsondenci. Nemilosrdně tepal církev, šlechtu i běžný lid. Psal však v latině - čeština mu připadala příliš hrubá a lidová.

„Proč chceme majetek mít, proč zkoumáme útroby země, ozdob pravé ctnosti nedbáme, hlupáci jsme...” říká Bohuslav v jedné z básní. „Či se ti tolik snad líbí tvé svěží kvetoucí mládí? Dotěrně před tvými dveřmi postává bezcitná smrt, zatímco piješ a jíš a hraješ, směješ se, zpíváš, z teplého milenky klína vyrve tě, skončí tvou slast...” varuje v další.

Naprosto zásadní bylo pro jeho život a uměleckou tvorbu cestování. Poznal nejen Itálii. Z Benátek roku 1490 vyrazil na Krétu a Kypr, projel i Palestinu, Sýrii, Egypt, Tunis, Sicílii či Řecko a chystal se až do Indie, což mu jeho přátelé rozmluvili.

Hrad Hasištejn v horách u Kadaně

Hrad Hasištejn v horách u Kadaně

FOTO: Profimedia.cz

„Na moři plném bouří, viděl jsem více než dost, a přece více než moře mnou zmítala vášnivost duše,” zapsal si na cestách.

Na svou dobu byl pan Bohuslav nesmírně vzdělaný a také bohatý (dostal privilegium kutat v Krušných horách stříbro), díky čemuž nemusel podlézat žádným mecenášům a mohl psát to, co si skutečně myslel. Na Hasištejně se až do smrti v roce 1510 nerušeně věnoval svým milovaným knihám. Jeho knihovna prý obsahovala 800 svazků, z nichž je doloženo 757 tisků převážně v latině a řečtině. Většina dochovaných knih byla převezena na zámek v Nelahozevsi.

Jeho texty někdy připomínají až asijsky křehkou náladu děl dávných buddhistických básníků: „Chladné chci prameny spíš a stinná zakoutí lesa, nežli sirmijská vína, z mramoru honosný dům...”

„Není přece mým přáním, bych ovládal Baktry či Gety, krotil indický národ, ukrutné Etiopy, po tom nechť prahnou jiní, jež sužuje marnivá sláva nebo jimž po chvále touha nadouvá trvale hruď... právem prožiju život svůj v klidu, neznaje slávy, panstvu zůstanu neznám, rolníkům neméně též,” píše jinde.

Vytouženého klidu se mu ale nedostalo ani po smrti. Byl sice 14. listopadu 1510 uložen do rodové hrobky kostela sv. Mikuláše v Přísečnici u Kadaně, ale ten byl i s vesnicí zatopen Přísečnickou nádrží.