Hlavní obsah

RECENZE: Obrazy přeplněné smyslností

Právo, Peter Kováč

Výstava Ohlédnutí v pražské galerii Nová síň připomíná vybranými díly tvorbu vynikající malířky a grafičky Jaroslavy Pešicové, která zemřela loni v srpnu ve věku devětasedmdesáti let. Spolu s Františkem Ronovským patří v českém malířství mezi nejvýznamnější představitele nové figurace, jejíž počátky spadají do 60. let 20. století.

Foto: Repro z katalogu výstavy

Výřez z několikametrového obrazu Jaroslavy Pešicové Modrý anděl (1999) naznačuje její malířskou bravurnost v zachycení ženského aktu.

Článek

Pešicovou a Ronovského spojuje zájem o odkaz renesance a baroka pro moderní umění i posedlost rozměrnými obrazy, které zcela zaplňovali lidskými postavami.

Nicméně zatímco Ronovský se s nostalgickou poetikou věnoval tématům mládí a stáří, narození a umírání, obrazy Pešicové kypí pulzujícím životem a dráždivou erotickou smyslností. Jako by patronem Ronovského byl Charón, smutný převozník duší do podsvětí, a ochráncem Pešicové Dionýsos, bůh vína a nespoutaného veselí.

Nová síň se díky Pešicové přímo rozzářila. V jejích malbách dominují teplé barvy převažujících žluté, okrové a červené. Obrazy navazují jeden na druhý, jako by autorka celý život malovala jeden cyklus, v němž vzájemně prostupují realita a útržky snů a vzpomínek.

Inspirací se pro ni staly pouliční divadlo, tradiční karneval, odkaz starých mistrů i svět surrealistů.

Její fantazii v obrazech vévodí překvapivé groteskní souvislosti, nespoutaná obrazotvornost i to, co sama nazývala sžíravou ironií vědoucího pohledu, kterou obdivovala v literárním odkazu Françoise Rabelaise a v malbách Hieronyma Bosche.

Krása a ošklivost, bláznovství a duchaplnost, škleb a úsměv, zachmuření i radost – to vše Pešicová vyjadřuje v nadsázce i přesně odpozorované realitě, která se projevuje zejména v dokonale zvládnuté anatomii lidského aktu.

Téměř z každé její kompozice směrem k divákovi vystupují postavy rubensovských tvarů, které se často vzájemně prostupují a překrývají. Pozadí je zpravidla neutrální a vedle nahých či polooblečených figur objevíme jen závěsy, klobouky, zátiší s ovocem, drapérie, pojaté jako pouhé rekvizity.

Občas z obrazu vykoukne i kočka, která má vždy výraz ďábla. Diváka však nejvíce upoutají tváře anonymních postav, které někdy působí jako pohledy do křivého zrcadla a jindy jako antické divadelní masky.

Asi nikdy nerozluštíme, co konkrétně nám Pešicová chtěla sdělit. Její malby navždy zůstanou trochu záhadné a dekadentně podivné, podobně jako díla Toyen. Název obrazu je pro diváka jen malou nápovědou k vnímání malby, která nikdy nebyla ilustrací, ale propojením příběhů a symbolů.

Tvůrčí rozmach autorky i její záliba v monumentalitě byly takové, že by bez rozpaků mohla malovat velkoplošné kostelní fresky. Ovšem právě značné rozměry jejích obrazů, které nejednou posloužily jako předlohy pro tapisérie, prostorově limitují jakýkoli pokus o retrospektivní bilanci. Ohlédnutí se dvěma desítkami obrazů je tak jen připomenutím odkazu autorky, jejíž výpravné figurální kompozice jsou výjimečné nejen v kontextu českého malířství posledního půlstoletí.

Jaroslava Pešicová – Ohlédnutí
Nová síň, Praha, do 7. února

Celkové hodnocení: 85 %

Reklama

Výběr článků

Načítám