Článek
Česká filharmonie vznikla jinak než většina evropských souborů. Zatímco ty mohly pokračovat v tradici dvorských ansámblů, v Praze nic podobného nebylo. V 19. století tam byly pouze divadelní orchestry a úlohu symfonického tehdy plnil pouze orchestr posluchačů konzervatoře.
Několik pokusů učinil již od roku 1864 Bedřich Smetana, který s orchestrem Prozatímního divadla pořádal i filharmonické koncerty. Rozhodujícím impulzem ale byl spor v Národním divadle v roce 1894.
Část orchestrálních hráčů v čele s Aloisem Palečkem se tehdy cítila přetěžována a vstoupila do stávky. Založila nový spolek Česká filharmonie, jehož stanovy byly schváleny v červnu 1894. Po řadě odkladů a dohadů se první koncert orchestru konal 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu, což je považováno za oficiální „zrození“ České filharmonie.
První koncert dirigoval Dvořák
Orchestr dirigoval Antonín Dvořák a hrály se výhradně jeho kompozice. Pro Prahu to znamenalo velkou událost, kritik Emanuel Chvála si tehdy zavěštil: „Čeští muzikanti vytvořili orchestrální těleso, které s velkou uměleckou vážností bude provozovat orchestrální produkce nejvyšší úrovně.“
Filharmonie odehrála do dubna 1896 s úspěchem ještě tři koncerty a na dalších pět sezón se její program omezil na asi čtyři abonentní vystoupení za rok. Muzikanty totiž platilo divadlo, proto jejich hlavní závazky byly v něm.
K osamostatnění orchestru v roce 1901 přispěl výrazně konflikt mezi šéfem opery Národního divadla Karlem Kovařovicem a jeho orchestrem. Hudebníci mu odepřeli poslušnost, Kovařovic si však sehnal jiné hráče a měl úspěch. Rebelům nezbylo než založit nový symfonický orchestr.
Se vznikem samostatné České filharmonie problémy teprve začaly, protože uživit desítky muzikantů nebylo jednoduché. Orchestr vydělával s Janem Kubelíkem v Anglii (1902), hrál třeba pět měsíců v Rusku (1904) nebo čtyři ve Varšavě (1905).
Angažmá prvního šéfdirigenta Ludvíka Čelanského se nepovedlo, po něm nastoupil Vilém Zemánek. Tomu se podařilo relativně stabilizovat finanční situaci tělesa, ale v roce 1918 musel odejít.
Pod precizním vedením Václava Talicha (1919–1941) to už nebyl jen boj o přežití. Orchestr získal technickou jistotu a vypiloval jedinečný zvuk. Repertoár se soustředil na české velikány spolu se soudobými skladateli světovými i domácími.
Talich, který uskutečnil s ČF téměř tisíc koncertů, nezapomínal ani na prověřené klasiky. Od roku 1925 orchestr dostával pravidelnou subvenci od státu, finančně pomohly i rozhlasové přenosy a mimo jiné tři turné do Itálie.
Talicha vystřídal mladý Rafael Kubelík, který zažil na podzim 1945 zestátnění filharmonie. Naděje vkládané do talentovaného umělce skončily s Kubelíkovým odchodem po únorovém puči v roce 1948. Skutečná světová proslulost přišla až s Karlem Ančerlem (od 1950), který orchestr vyvezl po evropských zemích, Rusku a také na Dálný východ (1959).
„Jeden z největších orchestrů světa,“ hlásaly již v říjnu 1965 plakáty v Bostonu, kdy byla filharmonie poprvé v USA. Ančerl navázal na tradici svých předchůdců, ale také významně obohatil repertoár o díla zahraničních autorů.
Návrat Jiřího Bělohlávka
Emigrujícího Ančerla nahradil od roku 1968 na více než dvacet let Václav Neumann. Od devadesátých let pak v čele filharmonie působili Jiří Bělohlávek, Němec Gerd Albrecht a Vladimir Ashkenazy.
Desátým šéfdirigentem se od sezóny 2003/2004 stal exulant Zdeněk Mácal, po němž stanul v roce 2009 na tři roky v čele orchestru izraelský dirigent Elijahu Inbal, od roku 2012 je v čele České filharmonie opět Bělohlávek.