Článek
Paralela s biblickým Jobem tu ovšem ne zcela funguje. Zatímco Job klesl z prosperujícího a šťastného muže, Aťa nepůsobí dojmem, že by se mu kdy v životě dařilo. A jeho strádání nezavinil Hospodin, v něhož Job neochvějně věří, ale kafkovsky odosobněný aparát tržní společnosti. I Jobovo mnohomluvné rozmlouvání s Hospodinem lze s Aťovou mlčenlivou rezignací srovnávat jen stěží. A zatímco Jobovo utrpení korunuje nakonec Hospodin hmotnou i duchovní katarzí, Aťa nakonec trčí sám v absurdní exekucí vybydleném domě, jen s papírovým modelem tramvaje.
Text Terezy Verecké postrádá pevnou dramatickou architekturu, honí tak trochu mnoho zajíců – od biblické analogie až po aktuální kritiku šmejdů a dealerů, ale nelze mu upřít básnivý jazyk i schopnost groteskní nadsázky. A také živě napsané postavy, které režisérka Zuzana Burianová s herci dotáhla do lidsky hřejivé podoby. V tomto směru je dojemnou i směšnou figurou Děda Jaroslava Satoranského i minimalistický Aťa Luboše Veselého, tichý, ponižovaný muž s výmluvnýma očima. Jejich společná „čtecí“ scéna v posteli je vrcholem devadesátiminutového představení.
Je moc dobře, že dramaturgie vinohradského divadla dává prostor současným textům, zvláště pak mladých autorů, ostatně Studivá scéna je k tomu ideálním laboratorním prostorem.
| Tereza Verecká: Na kamenném, kamenném poli (Job) |
|---|
| Režie: Zuzana Burianová, dramaturgie: Jan Vedral, scéna: Ján Tereba, kostýmy: Paulína Bočková, hudba: Jiří Burian. Česká premiéra 21. prosince ve Studiové scéně Divadla na Vinohradech Praha. |