RECENZE: Macbeth rozdrobený a nesjednocený výkladem

Proti poslednímu Macbethovi režiséra Vladimíra Morávka na scéně Národního divadla, který nabídl opulentní až chaotickou podívanou zahlcenou množstvím postav, je nynější inscenace daleko střídmější. Scéna Hanse Hoffera zajímavě odhaluje jeviště Státní opery až na zdi a technické prvky, plochu jeviště pokrývají mrtvoly anebo povlávající cáry smetí. Do toho se shora sune obrovitý šedý balvan jako osud či Macbethovo svědomí.

Režisér Martin Čičvák ale nedokázal tuto scénu zaplnit promyšleným výkladem. Spíše vybarvuje jednotlivé scény a obrazy tu stylizovaným, tu realisticky popisným děním, jehož smysl často uniká, anebo je pointován jen tou jedinou scénou. Ať už jsou to breakdancoví klauni zabavující během Bancovy árie jeho synka, vrahové blikající světýlky, páni čtoucí noviny anebo sbor máchající zkrvavenýma rukama jak ve špatném muzikálu. A realisticky na židli sedící a trpící probodnutý Macbeth v závěru opery.

Sólisté buď postávají na scéně, posedávají na jediné židli, anebo se rádoby eroticky obírají na podlaze jeviště. Celé to svědčí spíše o bezradnosti vůči Verdiho hudbě, než o smysluplném výkladu opery, v níž se skladatel pokusil o jednotu hudby a dramatu.

Ze sólistů naplnil po pěvecké stránce na velmi dobré úrovni roli Macbetha Martin Bárta, herecky podlehl statickému i bezradnému duchu inscenace. Vynikající byl Jaroslav Březina jako Macduff, za procítěnou árii O figli, o figli miei ve 4. dějství právem sklidil ovace publika.

Náročný part Lady Macbeth zpívala na druhé premiéře Jolana Fogašová (na první Anda-Louise Bogza), ale i když se v programu píše o tom, že si Verdi nepřál „krásný zpěv“, leč „hlas drsný, přidušený a temný“, mínil to zřejmě jinak.

Soprán Jolany Fogašové zněl nepříjemně silácky, s ostrými výškami, vibratem a slyšitelnými rejstříky. Jen v noční scéně, když pěvkyně přestala tlačit na hlas, zazněl náhle docela příjemně a přirozeně. Škoda.

Po herecké stránce je Fogašová atraktivní a sugestivní představitelkou Macbethovy ambiciózní ženy, i když jí slušivé černé šaty mechanicky střídané s alžbětinským kostýmem královny moc na budování výrazu postavy nepomohly. Banco Miloše Horáka byl herecky i pěvecky nepříliš výrazný až mdlý.

Největším pozitivem tohoto Macbetha je hudební nastudování Jiřího Štrunce. Už v předehře - a pak zejména v úvodu k náměsíčné scéně Lady Macbeth - zněl orchestr s nebývalou dynamickou plasticitou a hráčskou přesností, na rozdíl od režie bylo patrné, že dirigent má operu vystavěnou v logickém a výrazově promyšleném celku.

Také sbor podal velmi dobrý výkon, zejména modlitba Patria opressa vyšla velmi působivě. Bohužel tam, kde měl předepsané akce, opožďoval se sbor často v nástupech (více pánský než ženský sbor).

Ale s touto výhradou přispěl k dobrému dojmu z hudebního nastudování. Verdiho opery, jemuž patří chvála. Jinak ale Macbeth utopený v černo-šedém ladění a dýmu nenabídl dramatickou podívanou, spíš rozpačitou, rozdrobenou a čitelným výkladem nesjednocenou inscenaci.