RECENZE: Sedmero krkavců je moderní klasika

Díky tomu teď k divákům přichází v relativně krátké době už druhá pohádka, která lehce vklouzne do pokladnice těch nejoblíbenějších, věčných…

Sedmero krkavců má i díky předchozím televizním adaptacím pověst temných, strašidelných příběhů, kterých se děti nepřiměřeně bojí. Jenže obavu, že nepříjemný strach se vloudí i do kin, už předem téměř vylučovalo režisérčino jméno.

Nellis sama je člověkem se smyslem pro humor, který nemohl v jejím podání dramatického příběhu chybět. Temnotu a tíseň vyměnila za napětí a dobrodružství a ještě přidala svůj typický ženský (nikoliv feministický!) pohled na rodinu a mateřství. Trocha didaktiky, která k pohádkám patří stejně jako kouzla, je podána s citem, který se přirozeně a působivě přenáší z plátna do sálu.

Metoda vypravěče, jenž uvede diváky do příběhu Bohdanky, která se až v dospělosti dozví o tom, že matka kdysi proklela jejích sedm bratrů a změnila je v krkavce, patří ke klasické pohádkové výbavě. Ale už ve chvíli, kdy se dívka rozhodne kletbu zrušit, se klasika mění na moderní příběh s hlavní postavou chytré, odhodlané holky, která je trochu hubatá, i když nemluví.

Po setkání s čarodějnicí, jež jí poradí, jak bratry zachránit, nabírá film na obrátkách, za jaké by se nemusel stydět žádný akční film. Nádherná prostředí české i slovenské krajiny by navíc skoro sama stačila k tomu, aby se člověk s neobyčejným potěšením díval, kameraman Matěj Cibulka střídá celky s detaily tak, aby divák vychutnal každý záběr.

Je patrné, že práce všech zúčastněných byla velmi pečlivá, ale není vidět, jestli se někde muselo šetřit. Což se týká jak výpravy, tak kostýmů. Martha Issová jako Bohdanka je skvělá, když se pantomimicky domlouvá s báječnou čarodějnicí Zuzany Bydžovské, vtipně napsanými i zahranými princi (Lukáš Příkazký a Václav Neužil) i zlou královnou Sabiny Remundové.

Ještě dřív, než použije gesta, mluví naprosto srozumitelně očima. A o to víc, že má ústa na zámek, působí na diváky bolest, s níž trhá moře kopřiv, i láska a něha k zakletým bratrům. A když se jako do hnízda (nebo do matčina lůna) schoulí na slaměné lože, které jí krkavci přichystali, je to dojemné opravdu až k slzám.

Ženské postavy jsou tu obecně silné, což platí nejen o těch hodných. I královna je ve své zlobě tak působivá, že se člověk skoro bojí, jak to dopadne. A přitom je tak jako každý zlý člověk často směšná, a je tedy nositelkou strachu i smíchu. Nellis s jistotou napětí odlehčí, kdykoli by ho bylo příliš.

S přesunem na zámek se příběh poněkud rozvolní a rozpovídá, ale znovu nabere spád, když jde do tuhého a Bohdance i jejímu dítěti hrozí smrtelné nebezpečí. A zdaleka ne u každého filmu divák vydechne opravdu zhluboka, když všechno dobře dopadne, byť je závěrečné vysvětlení s ohledem na předchozí děj poněkud zbytečně doslovné. Ale to nic nemění na tom, že tu je pohádka, jak má být, v přiměřeně, ne však vulgárně moderním podání.