Článek
Kde se Electric Lady vlastně vzala?
Začalo to láskou k elektrické kytaře a skládáním písniček. Později jsem v Plzni založila kapelu Rubiano. Hodně jsme koncertovali. Po čase jsem ale začala cítit, že mě název Rubiano nevystihuje. Navíc ani sestava nebyla příliš stabilní. Nutně jsem potřebovala změnu. S Electric Lady jsem naprosto ztotožněná a myslím, že dokonale vystihuje mou osobnost po profesní i soukromé stránce.
Souvisí název projektu s písničkou Jimiho Hendrixe Have You Ever Been (To Electric Ladyland) z roku 1968?
Přesně tak. Dokonce jsem si nechala vytetovat na ruku slogan I’m Electric Lady. Hendrix byl člověk, který nechodil do žádné hudební školy. Vždycky hrál pocitově a pro mě není ani tak kytarista jako spíš posel. Tím, že se naučil hrát na kytaru, dokázal předat neuvěřitelně silnou energii. Než jsme odjeli do Wrocławi na hendrixovský festival, studovala jsem jeho skladby a zjistila jsem, že všechno v nich je naprosto logické. Byl nesmírně tvořivý, přitom měl jednoduchý vzorec. V jeho skladbách také nacházím spoustu lásky.
Jste také samouk?
Jsem. Třikrát ve svém životě jsem zašla na hodinu hry na kytaru, ale učitelé mi říkali pouze věci, které jsem už dávno znala. Od té doby se pídím po stylu hry sama a neustále objevuju něco nového. Dříve jsem používala spíše melancholické postupy, nyní hraju více funky. Podle principu Jamese Browna, tedy akurátní, přesný a tvrdý rytmus. Hrozně mě to baví.
Proč vás tolik ovlivnilo právě funky?
Přišlo to spontánně. Navíc jsem album částečně nahrávala v americkém Austinu a koncept producenta Kirka Covingtona byl takový, že ho natočíme ve stylu funky.
To ale zrovna není styl pro Českou republiku…
Máte pravdu, jsme spíš národ rockerů, metalistů nebo punkerů a najít u nás příznivce funky je těžké. Vyjma lidí z kapel J. A. R. a Monkey Business tu není ani moc hudebníků, které by ten styl zajímal. Pozoruhodné je, že mi většina lidí řekla, že se jim mé album líbí, ale nevědí vlastně proč. To je podle mě trošku problém.
A není spíš problémem angličtina, kterou používáte ve svých textech?
Je paradoxní, že třeba zpívám text, který je o pomatení mysli, a lidé na něj s úsměvem tančí, protože nevědí, o čem je. Zpívat v Čechách anglicky je problém, to všichni víme. Od fanoušků z Ameriky jsou ale reakce perfektní. Já přitom spíš používám jakousi czenglish. S tím ale jako Češka těžko něco nadělám.
Zpíváte o svobodě, míru, násilí, ve vašich textech je hluboké lidské poselství. Je pro vás důležité?
Nejdůležitější, je to silný důvod, proč dělám hudbu. Když jsem se dozvěděla, že budu část alba nahrávat v Americe, přepsala jsem všechny texty tak, aby měly konkrétní společenský význam. Udělala jsem to za pár hodin a odrazilo se v nich to, co se zrovna děje ve světě.