Článek
Legendární Máňa, co ji přece lízli, ožívá na scéně Semaforu spolu s dalšími podezřelými existencemi, a to v první polovině věnované podsvětí se zvláštním zaměřením na nevěstinec, v němž oberou postaršího venkovana Půlpána v kouzelně naivním podání Jiřího Suchého. Jitka Molavcová se s chutí proměňuje ze štrikující, s kmotrem Alzheimerem se bratřící Půlpánovy manželky do svůdné majitelky podniku, v němž lze nocovat se vší obsluhou.
Druhá část večera pak diváky uvede do kabaretu těsně před pádem rakousko-uherského mocnářství, kde vládne Jitka Molavcová coby mondénní manželka ředitele Knoblocha, který momentálně pobývá na turné ve Valdicích. A Jiří Suchý si zahraje o přežití bojujícího komika Lanýže, otce dvanácti až třinácti dětí. To je ale jen vnější rámec (někdy až zbytečně rozvleklý) k tomu, aby mohly znít písničky z dob minulých i budoucích, které připomenou (i krátkým filmovým šotem) legendy Vlastu Buriana, Ference Futuristu, Járu Kohouta, Oldřicha Nového a Jana Wericha, dojde samozřejmě i na písničky pánů Šlitra, Suchého a Havlíka.
A nejen Jitka Molavcová s Jiřím Suchým, ale celá ta současná mladá semaforská parta si s periferií i kabaretem velice dobře rozumí, což je na tom to nejlepší. Slečinky a lupiči jsou příjemným večerem, který ukazuje, že typ revue založené na osvědčených písničkách je Semaforu nejbližší a divácky nejvděčnější formou. A Jiří Suchý si v postavě Lanýže stvořil větu opravdu „na tělo“, když na výtku Knoblochové, že když chce, tak to přece jde, odpovídá: „Já někdy ani nechci, ale ono to jde furt.“ A má pravdu, jde to! Což platí i o skvěle hrající kapele posílené o mladé herce, respektive zpěváky a zdatné instrumentalisty.
| Jiří Suchý: Slečinky a lupiči |
|---|
| Divadlo Semafor, premiéra 26. března 2015 |