RECENZE: Špinarův Othello v apartním balení

Othello režiséra Daniela Špinara se děje v marthalerovsky neosobní hale s prosklenou střelnicí a hodinami ukazujícími čas v Benátkách, Stratfordu a na Kypru - víc vtip než smysluplný prvek. Kostýmy odkazují k 20. letům minulého století, ale i k operetní zdobné všehochuti. Othello na sebe při oficiální příležitosti bere rudý kabátek cirkusového krotitele, zatímco Jago zůstává důsledně šedou eminencí a Desdemona střídá sytě rudou s bílou.

Hraje se o žárlivosti. Prošel jí už Jago, žárlící na vše, zejména na sex, jehož zjevně není schopen, a proto naočkuje stejnou chorobu Othellovi. Ten jí podlehne s okamžitou a ničivou silou. A protože Othello zde není černý a už vůbec ne od ostatních odlišný (kromě ornamentálního tetování, ale kdo ho dnes nemá?), vymyslel režisér Blázna zahrnujícího publikum rasistickými vtipy v expresivním podání Jany Bouškové. Na téma xenofobie je to ale málo. A závěrečná proměna Othella v Blázna je zase až příliš prvoplánově popisná.

Herecky zaujme David Prachař, jehož Jago se pohybuje v dokonale sebeovládající póze, z níž jen občas vytryskne nenávist, jež ho zkroutí jako křeč, jinak servíruje své jedovaté rady s vlídností hodného strýčka. A přesně ví, kdy a kam položit které slovo či revolver. Othello Karla Dobrého je studií rozložené osobnosti, věrohodně zahraje epileptický záchvat, zuřivost a zoufalství, ale čím dál víc se v intencích režie proměňuje do chladně recitující sochy, až v ní ulpí navždy. Je to v detailech zajímavá, ale v celku nevýrazná postava. Nejuvěřitelnější je Borové Desdemona. Víc než cílevědomá žena je to mladá holka, která si ještě neužila života a teď ho hltá dychtivými doušky, živá až do morku kostí, krásná, čistá, zamilovaná, leč v manželské strategii bezradně klopýtající bytost.

Inscenace Othella diváky neurazí ani asi příliš nenadchne. Na režiséra Špinarova kalibru je zklamáním. A po jeho předchozích opusech si kladu otázku, zda se mu v té apartnosti tak trochu nebezpečně nezalíbilo.