Režisér do Severní Koreje poslal DVD s kuchařkou

Korea je velmi politicky aktivní, zajímá nás politika a lidé o ní rádi mluví a přemýšlejí. Vždy mě zajímala společenská a politická témata, už v době, kdy jsem byl hodně mladý. Moje matka je básnířka a můj otec psycholog, takže se o politice mluvívalo u večeře. Rodiče mě v tom hodně ovlivnili a vždy mě to zajímalo, ale moc jsem se nezabýval Severní Koreou. A nemyslím si, že by se o ni zajímalo mnoho mladých Jihokorejců, mají mnohem důležitější témata, jak vydělat peníze, jejich vlastní život a hodně věcí se taky odehrává v Jižní Koreji.

Když jsem odjel studovat do Velké Británie, začal jsem se zajímat o svou zemi. Když jsem se v Británii potkával s lidmi, ptali se mne, odkud jsem. Odpovídal jsem, že z Koreje, nikdy jsem neříkal, že jsem z Jižní Koreje. Hodně lidí se mne pak ptalo, jestli ze severu, nebo z jihu. Vždycky jsem jim říkal, že Severokorejci nemohou cestovat ven, takže když jsem tady, musím být Jihokorejec. Ale ptali se mě na to dál - sever, nebo jih? - a já si to naráz začal uvědomovat, že je to pro mne důležitá otázka. Začal jsem se zabývat tématem severu a jihu, i politickými otázkami s tím spojenými. Proto jsem se pustil do tohoto projektu.

Asi rok jsem dělal výzkum, při kterém jsem se setkal s různými profesory, ale taky s asi šedesáti uprchlíky ze Severní Koreje. Zpočátku jsem si říkal, že chci tento problém nějak vyřešit, ale uvědomil jsem si, že je tak obrovský a komplexní, že s ním jeden umělec nepohne. Tak co dělat? Chtěl jsem alespoň jednou mluvit s někým v Severní Koreji. Nepřemýšlel jsem o sjednocení, jen jsem chtěl komunikovat s nějakým mladým člověkem, který žije v Severní Koreji, protože to máme zakázáno - jak my, tak oni. Máme zakázané se bavit se Severokorejci. I kdybych nějakého potkal tady, nesmíme s nimi mluvit. Hledal jsem způsob, jak to zařídit.

Když jsem dělal rozhovory se severokorejskými uprchlíky, zjistil jsem, že jsou v kontaktu s rodinami v Severní Koreji přes pašerácké kanály na čínskokorejské hranici, protože všichni uprchlíci, kteří pracovali v zahraničí, posílali rodinám peníze nebo dopisy a dárky. Samozřejmě nepoužívali banky nebo poštu v Severní Koreji, posílali to přes pašeráky. Ti pašeráci jsou ve skutečnosti obchodníci, kteří se zabývají dovozem a vývozem zboží z Číny do Severní Koreje. A bokem přivážejí tyto věci Severokorejcům. Já jsem se jich zeptal, jestli by něco ode mě dovezli komukoli v Severní Koreji, jakémukoli mladému člověku v Severní Koreji a zase mi od něj něco přivezli zpátky. Jeden mi řekl: Jo, tohle mohu udělat. Tak jsem přemýšlel, co bych jim mohl poslat, protože jsem jim nechtěl posílat obyčejný dopis. Přemýšlel jsem, co jim poslat.

Když jsem si přečetl v novinách, že v Pchjongjangu se právě otevírá první pizzerie. Důvodem bylo, že Kim Čong-il skutečně miloval pizzu, bylo to jeho nejoblíbenější jídlo. Proto nechal zřídit tuto restauraci, ale ta je jen v Pchjongjangu a ne každý do ní může. A tak mne napadlo, co kdybych udělal nějaké video, které by naučilo Severokorejce, jak si mohou udělat pizzu doma. Udělal jsem DVD s návodem, odjel do Číny, abych se setkal s pašeráky, kteří převezou DVD do Severní Koreje. A oni také přivezli ze Severní Koreje reakci.

Přál bych si, aby se Korea sjednotila brzo, i když nevím, kdy to nastane. Většina lidí si přeje, aby ke sjednocení dříve nebo později došlo.

Myslím si, že to bude nákladné, ale domnívám se, že tu cenu musíme zaplatit. Ale nevím. Nyní žije v obou Korejích mnoho rozdělených rodin, ale tito lidé jsou už velmi staří a dříve nebo později zesnou, takže budeme ještě více rozděleni. A mám-li být upřímný, nepřeji si přímo sjednocení, ale aby tam mohli lidé svobodně jezdit. To si myslím je první krok. A aby měli lidé v Severní Koreji nějakou svobodu, mohli k nám přijet, vyjet ven.