Do postavy Antonia Salieriho vstupujete již podruhé. Poprvé jste ji vytvořil v roce 1998 v inscenaci Městského divadla v Brně…

Salieri byl mou předposlední rolí v brněnském angažmá před odchodem do Prahy. Od premiéry jsme ji alternovali s Martinem Havelkou. Jezdil jsem ji pak ještě do Brna dohrávat.


Tragédie průměrnosti je věčné téma, protože vždycky tu musí být dost průměrných, aby vynikli géniové.

Tehdy vám bylo jednatřicet, dnes je vám o šestnáct víc. Přistupujete k této roli jinak?

Asi méně, než byste čekala. Spíš mě šokovalo, že ačkoli jsem se domníval, že jsem text z brněnské inscenace už dávno vytěsnil, během zkoušení mi naskakovaly škrty právě z brněnské verze. Přitom obě inscenace jsou jiné. Když to zjednoduším, tak v Brně byla víc do komiky, tady je civilnější. Dělalo mi zpočátku problém oprostit se od tehdejšího pojetí a jít cestou režiséra Martina Čičváka.

Hra se sice jmenuje Amadeus, ale jde v ní především o Salieriho soupeření s géniem...

Jistě, je to Salieriho životní příběh, jeho konfrontace s Bohem a se světem. A tragédie průměrnosti je věčné téma, protože vždycky tu bude a musí být dost průměrných, aby vynikli géniové.

Salieri nepochybně byl úspěšný skladatel, ale měl tu smůlu, že žil v době Mozarta, který byl geniální. Znáte nějakého jiného geniálního fyzika vedle Einsteina? A jistě kolem něho museli být výborní fyzici. Salieriho téma prostupuje všemi obory lidské činnosti. Včetně herectví, ale tam je to víc závislé na příležitosti, na tom, jestli se herec potká s dobrým režisérem, jestli je v dobré profesní kondici. Je to v mnoha ohledech věc štěstí.

Vy jste to štěstí měl?

Myslím, že ano, už v Brně jsem se potkal s dobrými režiséry. V Praze si člověk musí svou pozici vyčekat, ani já jsem nehrál od svého příchodu na Vinohrady hned velké role. Zlomilo se to až po inscenaci Měsíční běs, kterou jsme hráli s Andreou Elsnerovou na zkušebně.

Takže jsem se vlastně přes komorní jeviště dostal k prvním větším příležitostem na velké scéně, přestože jsem k ní vždycky inklinoval. Ostatně už v Brně jsem tvrdil, že jestli Praha, pak jedině Vinohrady. Ale to jsem samozřejmě netušil, že taková nabídka vůbec někdy přijde.

V Shafferově Amadeovi jako Antonio Salieri, jehož ztvárnil poprvé již v Městském divadle v Brně.

V Shafferově Amadeovi jako Antonio Salieri, jehož ztvárnil poprvé již v Městském divadle v Brně.

FOTO: Viktor Kronbauer

A vidíte, přišla, a už jste na Vinohradech patnáct let. Měl jste někdy chuť změnit angažmá?

Samozřejmě, to asi napadne každého. Ale já jsem poměrně konzervativní typ a mám rád svou šatnu a svůj stolek, kam si mohu postavit svůj hrníček s kávou. A hlavně jsem rád součástí konkrétního souboru, byť dneska se klasické pojetí souboru pomalu rozpadá, což pociťuju jako velkou škodu, protože jednotné ladění hereckého stylu pokládám za důležité.

Zažil jste, ať už na jevišti, nebo v životě, Salieriho bezmocnou závist vůči kolegovi?

Asi vás zklamu, ale to jsem nikdy neřešil. Nikdy jsem necítil sžíravou závist. Neměl jsem problém s tím, že někdo hraje a já ne. Možná kdyby to trvalo delší dobu, tak by to přišlo, ale já jsem zatím měl vždycky štěstí na role. Takže v tomto smyslu je Salieri pro mě protiúkolem.

Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl. Maximálně cítím obdiv k tomu, kdo je opravdu dobrý. Když jsem daboval mladého Jacka Nicholsona, název filmu už si nepamatuju, tak on tam měl velký hysterický záchvat kvůli nějaké babě - a já jsem si jen říkal: jak to dělá, kdy dýchá, jak to, že je tak pravdivý? Ale ani tam jsem necítil závist, protože jsem věděl, že na něj nemám.

Jak je pro vás důležité partnerství na jevišti?

Strašně moc. Já nejsem sólista, ale naopak zastánce toho, že divadlo je kolektivní záležitost. Že síla řetězu se pozná podle nejslabšího článku. S Ondřejem Brouskem jsme v Amadeovi partnery poprvé a mám radost, že se umíme vzájemně poslouchat, vzájemně na sebe reagovat.

Souhra je něco, co na jevišti oceňuju nejvíc. Obdivuju to v Dejvickém divadle, kde všichni hrajou v tom nejlepším slova smyslu stejně, dýchají stejně. V tom je jejich neuvěřitelná síla.

Co je pro vás na herectví nejdůležitější?

Na to se nás ptala už v prvním ročníku na JAMU paní profesorka Janovská. Jeden spolužák řekl: PRAVDA - a v tom je všechno. Cokoli na jevišti děláme, musí být pravdivé. Nesmí to být pouze na efekt nebo schválnost, to mi strašně vadí.

Samozřejmě, že být pravdivý je těžké, nedá se to úplně naučit, záleží na herci, na jeho zkušenosti, životním prožitku, na tom, jestli je schopen dostat to do postavy a hlavně přes rampu k divákům. A na velkém jevišti je to o to víc vidět. Není pravda, že na velké scéně se všechno ztratí. Všechno nepravdivé je tam jen o to nepravdivější.

Udělat na velkém jevišti opravdu velké gesto antického rozměru, aby to nevypadalo jen jako trapné mávnutí, ale mělo to onu pravdu, je strašně těžké. Ale když režisér i herec ten prostor cítí, tak dokážou i na velké scéně udělat společně gesto až do špičky malíčku. Ale musí to cítit. Oba dva stejně.

Co vás čeká po Salierim?

Doufám, že nic, protože po Pirandellově Jindřichovi a Shafferově Salierim jsem teď spokojený. Nerad bych skončil vyždímaný a odřený, kdy bych neměl odkud brát.

Takže budete odpočívat?

Bohužel ne, mám ještě jiné závazky mimo divadlo. Jak říkal pan Menšík: U tohohle povolání se buď leží anebo běží. Nic mezi tím. A tak to teď je…