Článek
Ve společnosti komunisticko-nacistického typu se nacházejí jen samí (zdánlivě) slušní a hodní lidé, všichni mají stejné oblečení, stejné domy, jezdí na stejných futuristických kolech přírodou a chovají se víceméně jako roboti. Není divu, každé ráno si totiž povinně šlehnou dávku „medicíny“, která se postará, aby neměli žádné silnější emoce. O novorozence se nestarají biologické matky, pěstují je ve velkovýrobnách jako kuřata a pečlivě měří, jak přibírají na váze. Nevhodná a nezdravá miminka se občas hygienicky „odstraní“.
Nikdo nesmí mluvit o tom, jak to bylo dříve, nikdo nemůže nikam odjet a nikdo nikomu nezávidí, protože není co. Zkrátka idyla pro Rudé Khméry a voliče KSČM. Hlavní hrdina, mladý pohledný chlapec Jonas (Brenton Thwaites), však tuší zradu. Po maturitě jim samozvaní vládci určují povinné zaměstnání a právě jemu se dostane velké cti – bude mu předána vědomost o minulosti z mysli velkého Dárce (Jeff Bridges).
Expozice příběhu vypadá lákavě, tyto literární a filmové futuristické diktatury často přinášejí příjemné mrazení a provokativní otázky, pokud se povedou. Jenže Dárce po předestření vnějškově celkem zajímavého světa ztrácí dech a stává se překvapivě nudným a občas i nesmyslným (proč veřejně vyhlašují, že chlapci předají vědomosti, které chtějí před celou komunitou utajit?).
V umělém světě jsou všichni sterilně šťastní.
Nápad s černobílostí umělého světa a barevností reálného je neoriginální stejně jako celý příběh Dárce. Těžko může být napínavý, když je závěr jasný už od začátku. Jonas je pochopitelně šokován vědomostmi o skutečném světě, tím, že existuje svoboda, láska, ale také války. A do toho se ještě zamiluje do spolužačky, což nejvyšší diktátorka (jednotvárně přísná Meryl Streepová) špatně snáší. Místo inovativních nápadů se to zvrhne v zamilovanou limonádičku pro děcka, co se cpou popcornem a během filmu posílají SMS.
Divák je nucen poslouchat spoustu řečí o tom, co je to vlastně láska, a věřte, že tohle polopatické hollywoodské filozofování pro ZŠ se nedá poslouchat ani z úst tak dobrého a uznávaného herce, jako je Jeff Bridges, který se do filmu dostal jen proto, aby přitáhl publikum starší 20 let. Proč tu nudnou roli vzal, ví jen on sám.
Celý film (velmi málo děsivých momentů, hodně hezkých tvářiček) dělá dojem uhlazeného produktu, který nenapsal scenárista, ale oddělení marketingu. Režisér Phillip Noyce se zkrátka pokusil vydělat na zkřížení Stepfordských paniček se Stmíváním a vyšel mu z toho divný hybrid.