Článek
Kde vznikl nápad na výstavu Barvy ženy?
Vznikl loni v tureckém Trabzonu, městečku na úplném východě země. Jela jsem tam na malířské sympozium, které pořádalo sdružení s trochu strašidelným názvem Femin and Art. Sešla se na něm asi stovka žen z celého světa. Potkala jsem mezi nimi tři velmi zajímavé umělkyně a napadlo mě, že bych s nimi chtěla uspořádat nějakou akci doma v Čechách. Pak jsem jednou pěšky došla na krásný zámek v Hradci nad Moravicí, kde se mi to všechno spojilo a získala jsem pocit, že by to mohlo fungovat.
Čím vás zaujala právě tato trojice umělkyň? Máte něco společného?
Společné máme hlavně to setkání v Turecku, jinak jsem chtěla výstavu založit na tom, že jsme každá úplně jiná. Japonka je křehká malinká bytost, která maluje abstraktní obrazy. Ukrajinka žijící v Turecku je žena, která řeže do kartónu a maluje na něj, což je pro mě úplně nová technika. Gruzínka je z nás nejživelnější. Pracuje s plstí a dělá velmi expresívní kobercové obrazy. Já budu vystavovat své akrylové malby. Maluji ráda město a výjevy, na kterých jsou lidé. A kromě toho vystavím svůj malovaný deník z Himálaje. Připadalo mi zajímavé spojit nás všechny dohromady.
V Himálaji jste trávila celý červen. Co vás tam zavedlo?
Loni jsem jela s kolem vlakem do Itálie. Vlak měl kvůli vichřici zpoždění a já jsem potkala kluka, který byl v Ladakhu rok předtím. Díky té vichřici měl dost času na to, aby mi pověděl o všem tak, že se nedalo odolat. Takže jsem se dozvěděla o organizaci Brontosauři v Himálajích, která tam podporuje školu ve vesnici Mulbekh. Když jsem si dohledala informace, zjistila jsem, že přesně tohle bych chtěla zkusit. Za pár měsíců jsem tam jako dobrovolník odjela učit výtvarnou výchovu a hru na kytaru.
Co zajímavého jste v Himálaji objevila?
Hodně mě to ovlivnilo. Našla jsem tam kus světa podobný mým představám. Nicméně než jsem to uviděla, vlastně jsem nevěřila, že je takový způsob života ještě možný. Zjistila jsem, že tam lidé umějí být šťastní a veselí sami o sobě.
Jak moc cestování ovlivňuje vaši tvorbu?
Přímo se projevuje v malovaných denících z cest. Vždycky, když jsem na cestách, tak si kreslím, maluju a píšu poznámky. Poté z toho minimálně půl roku až rok čerpám, a teď myslím, že z této cesty budu čerpat ještě mnohem déle. Právě vzniká jedna píseň, která je pobytem v Himálaji hodně ovlivněná.
Vaše dvě předchozí alba vyšla s odstupem pěti let, příští rok by tedy teoreticky mělo dojít na další. Bude tomu tak?
Vrátila jsem se domů s představou, že další album v příštím roce vydám. Zhruba polovina nových písní už vznikla v minulých letech. A myslím, že jsem nabitá natolik, že jsem schopná to dopsat. Písničky vznikají během celého období mezi deskami. Jakmile napíšu novou, hned ji zaranžujeme a hrajeme. Album natáčíme až ve chvíli, kdy se to sejde všechno a vznikne nějaký tvar. První desku jsem točila sama za sebe s hosty. Druhá už vznikala ve stejné sestavě, jako bude vznikat ta budoucí. Na kytary hraje Patrik Henel, Radek Polívka na kontrabas. Tentokrát si myslím, že by opravdu měla vyjít pod názvem Martina Trchová Trio, protože na ní pracujeme od začátku dohromady. Muziku samozřejmě nedělám sama. Vytváří ji má kapela. Já píšu texty a melodie, ale výsledek je práce tří lidí.
Po návratu z Himálaje jste nahrála nádhernou ladackou písničku jménem Namza. Jaký je její příběh?
Tuhle písničku mi přinesly na hodinu kytary děti, že by ji chtěly hrát. Dlouho jsem nad ní přemýšlela a upravila jsem ji tak, aby ji mohly hrát a zpívat. To se odehrálo v posledních dnech, které jsem v Ladakhu trávila. Když jsem odjížděla, tak ve mně ta písnička zůstala. Poslouchala jsem ji celou cestu do Prahy, v autobuse i letadle. Říkala jsem si, že bych si ji moc přála zpívat. Bohužel věci se seběhly tak, že jsem ji po svém návratu nazpívala na pohřeb svého tatínka.
To je silný příběh. Myslíte, že ji budete v budoucnu zpívat na svých koncertech?
Ano, ta písnička je moc krásná. Nechtěla bych ji navždy zatížit těmito smutnými okolnostmi, takže ji na koncertech zpívat chci. Už s tím pomalu začínám. Mám představu, že bych ji možná nakonec ráda nahrála na tu desku.
Kromě vlastních koncertů zpíváte pravidelně koncerty věnované tvorbě Zuzany Navarové. Čím vás ovlivnila?
Něčím mi byla velmi blízká. Objevila jsem ji docela pozdě. Na její koncerty jsem chodila až tak poslední dva roky jejího života. Nicméně jsem na její texty psala diplomovou práci, protože mě naprosto chytly. Když uběhlo asi pět let od její smrti, uvědomila jsem si, že mi její písničky chybí a že nikde neznějí. Nikdo už o nich moc nemluvil, jako by přestaly být. Přišlo mi to škoda. Sešlo se to se setkáním s kamarádem Adamem Kubátem z Brna, kterého napadlo, že bychom to mohli zkusit. Já se docela bála do toho vstoupit, měla jsem opravdu velký respekt. Ale nakonec převážilo to, že jsem si přála, aby ty písničky opět někde zněly.
Jak často tyto koncerty pořádáte?
Většinou jen jednou dvakrát ročně, obvykle v Praze a v Brně, kolem výročí úmrtí Zuzany v prosinci. Kromě zpívání také mluvíme, například čteme úryvky z jejích rozhovorů. Také pouštíme krásný dopis, který nám namluvil Viktor Preiss. Snažíme se hledat výjimečná místa, kde její hudba vyzní. Nedávno jsme hráli v Sudetech v kostele ve Skokách, což je opuštěné místo, vesnice, která byla vypálená a už neexistuje. Všichni návštěvníci tam museli dojít asi tři kilometry pěšky. V prosinci například chystáme koncert v Praze v kostele Na Prádle.
Setkala jste se někdy se Zuzanou Navarovou?
Osobně jen jednou, bylo to krásné. Namalovala jsem jí obraz, takže jsem jí ho předávala. Byl to obraz inspirovaný písničkou Lišaji, takže na něm kroužili lišaji.
Je pro vás prioritou hudba, nebo výtvarné umění?
Mám různá období. Zpěv patří extrovertnímu období, kdy potřebujete vydávat energii směrem ven. Když maluju, potřebuji být naopak sama a být v tom jakoby schovaná. Takže to je pak introvertní období.