RECENZE: Česká osudová data očima profesionálů

Kurátorka Dana Kyndrová shromáždila prakticky to nejlepší, co v této oblasti lze nalézt.

Vystavené snímky dělali tvůrci zvučných jmen, například Tibor Honty, Miloň Novotný, Jan Reich, Dagmar Hochová, Jaroslav Kučera, Miroslav Zajíc či Jan Šibík. Proto mají všechna díla nejen nespornou dokumentární hodnotu, ale především vysokou hodnotu uměleckou.

Je až s podivem, jak dokázali profesionálové v danou chvíli potlačit své emoce a dívat se na okolní skutečnost nezaujatým pohledem a chladným rozumem. Proto mají jejich snímky bez ohledu na tragičnost daných situací dokonalou kompozici, vizuální výraznost i nesporný citový náboj.

Některé práce vypadají, jako by je fotograf stylizoval a dlouho promýšlel v ateliéru.

Klasickým příkladem je slavná fotografie Tibora Hontyho Pohřeb plukovníka G. Sacharova, Praha 9. května 1945. Kompozicí připomíná ukládání Krista do hrobu z obrazů barokních mistrů. Dívka v uniformě vypadá jako Panna Marie, která pietně dlí nad mrtvým Kristem. A ve druhém plánu stojí v pološeru čestnou stráž vojáci jako apoštolové.

To, co dokázali El Greco, Rubens nebo Brandl svou rukou a štětcem, dokázal Honty svým okem a kresbou světla.

Druhým příkladem dokonalosti okamžiku zmrazeného profesionální intuicí je pilotní snímek expozice Václavské náměstí, Praha. Fotograf Vladimír Lammer zachytil valící se masu ocelových monster směrem k soše patrona Země české, kterou v němém údivu sleduje muž s aktovkou v ruce. Je to obyčejný člověk, který šel z práce a najednou tu stojí sám za sebe proti dějinám.

Trochu ten snímek připomíná video z náměstí Nebeského klidu, kde se před tankem objevil osamocený občan.

Schopnost zachytit danou chvíli nejen obrazově, ale také emočně dokáže jen tvůrce, který umí vystihnout ten pravý moment.

Jako Jaroslav Kučera, jenž vystihl ten správný moment objetí Václava Havla a Alexandra Dubčeka, jako Miloň Novotný, který zachytil shromáždění národa den po úmrtí Jana Palacha, nebo Vladimír Lammer, který postřehl vlající státní vlajku před pomníkem Jana Husa. To všechno jsou silné momenty české historie akcentované právě výtvarnou stránkou.

Tato výstava má ještě jeden výrazný a aktuální aspekt. V době, kdy zní ruština v Česku ze všech stran a kdy je válka takřka na dohled, si díky ní můžeme uvědomit, co všechno lze v mžiku ztratit.

Stará pravda říká, že národ, který neakceptuje svou historii, je odsouzen si ji znovu zopakovat. Možná i tato výstava přispěje malou troškou k tomu, aby se tak nestalo.