Článek
Friedkinova návštěva a ocenění je vyvrcholením snah festivalu představit sedmdesátá léta v zámořské kinematografii, klíčové období, jež ovládala generace Nového Hollywoodu.
Nejlepší honičky stejně udělal Buster Keaton v němém filmu.
Mzdu strachu natočil dvacet let před vámi Henri-Georges Clouzot s Yvesem Montandem. Co vás na tom příběhu zaujalo natolik, že jste se k němu vrátil?
Clouzotův film nebyl v Americe tak známý jako v Evropě, hrálo ho jen pár artových kin. Přitom je to skvělý příběh, skoro jako je Hamlet. A tak jako mnozí udělali mnoho verzí Hamleta a nepovažuje se to za remake, vnímám svou Mzdu strachu prostě jako novou verzi. Téma je stejné, ale je to jiný film.
Co je v něm podle vás dodnes důležité?
Ti čtyři muži - nepřátelé, kteří nenávidí jeden druhého - musí spolupracovat, protože jinak zemřou. A to je pro mě metafora celého světa. Amerika a Rusko se navzájem nemilují, jsou tam - tedy údajně - odlišné vládní systémy, a přesto budou buď spolupracovat, nebo vybuchnou.
Izrael a Palestina budou buď spolupracovat, anebo vybuchnou jako ten nitroglycerin ve Mzdě strachu.
Vím, že jste na to odpovídal tisíckrát, ale musím se zeptat. Jak jste točil slavnou honičku ve Francouzské spojce?
Klidně se ptejte, trochu mě to proslavilo, ne? Točil jsem ji po jednotlivých záběrech, ale celý obraz, vlastně celý film jsem měl v hlavě. Chodil jsem po New Yorku a bylo to, jako by ke mně to město promlouvalo: řev podzemky, kouř z ulice, nadjezdy a podjezdy, všichni ti lidé a doprava...
A napadlo mě udělat honičku za běžného dopravního provozu a s lidmi. Ne s komparsem. Zapojili jsme ji do normálního života.
To muselo být velmi nebezpečné!
To si pište! Šlo o život všem, včetně mě. Však už bych to také nikdy nedělal!
Dnes byste si pomohl počítačem?
Už bych to prostě nedělal. Dnes jsou filmy, které vypadají ohromně nebezpečně, a přitom je to udělané v klidu u počítače. To mě nebaví. Ale nejlepší honičky stejně udělal Buster Keaton v němém filmu. Viděl jsem je naštěstí až potom, co jsme natočili Francouzskou spojku. Jsou velmi nebezpečné a výjimečné.
Proč naštěstí?
Víte, nemohl bych být malířem, protože už jsem viděl Rembrandta. Je hotovo. Nikdy jsem se ale necítil zastrašován dřívějšími filmaři, protože film je mladé médium a v době, kdy jsem začal točit, jsem si nemusel dělat starosti, že nebudu tak dobrý jako ti přede mnou. Film už nebyl němý, bylo to jiné.
Jak se film vyvíjí? Co je nejpodstatnější? Technologie?
Ne! Filmy jsou ze všech umění nejvíc ovlivněny událostmi. Jeden z mých nejsilnějších vlivů byl film Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky z roku 1966. A o dva roky později přišlo v Československu pražské jaro. Obojí ovlivnilo celou mou generaci. Je to také jeden z důvodů, proč jsem do Karlových Varů rád přijel.
Byli jsme ovlivněni italskými a francouzskými filmy, Menzelem, Formanem. A pražské jaro, to bylo něco, jako když slunce proniká mraky. I když trvalo krátce, jako každé jaro, Amerika jím byla velmi ovlivněna. Dýchala z toho svoboda, kterou mladí Američané cítili, a vláda na to nereagovala. Je to tak dodnes. Vždycky jsem věřil, že politikové pracují pro lidi. Dnes už tomu nevěřím. Nikde.
Také už nikdo netočí filmy jako tehdy vy, Menzel, Forman a další.
Naštěstí, protože to bych se pak na ně musel dívat...
Vy sám jste ovlivnil kariéru herců, jakými jsou Gene Hackman, Al Pacino nebo Roy Scheider. Vidíte v současné mladé herecké generaci stejný potenciál?
Ne. Je to velmi jiné. Být dnes mladý a úspěšný herec znamená, že si musíte nasadit masku, přiléhavé kostýmy, kápi a létat a zachraňovat svět. To je to, co většina herců dělá.
Al Pacino to nedělal, Roy Scheider to nedělal a Gene už vůbec ne. Byli to skvělí filmoví herci, měli role, pro které museli být skutečně dovední. Na to, abyste si oblékla přiléhavý kostým, musíte být velmi štíhlá, ale váš obličej moc neukazují. A ti, kdo létají, jsou většinou stejně kaskadéři.