Článek
Zatímco před čtyřmi lety servíroval hit za hitem, procházel se dávnou historií a na krk pověsil i kytaru, nyní se našel u klasického klavíru, který podtrhuje westernový sound současné sestavy (časté využití kontrabasu i akustické kytary).
Kdo si předem nenastudoval setlist, mohl být zklamán, že nadpoloviční většina položek pocházela z jedenadvacátého století; hrálo se nejvíce z předloňského alba Tempest a jeho nedávných předchůdců. Bard má prostě ve zvyku neopakovat se.
Pěvecky Dylan zraje až neuvěřitelně, skřehotavý hlas se usadil, je k stáru čistší a zvučnější. Nadšené aplausy pak odměňovaly sóla na po dlouhých letech oprášené foukací harmoniky.
Veškerá protagonistova verbální komunikace se omezila na stručné zamečení v polovině koncertu, které si návštěvníci, nejspíš správně, přeložili jako „teď bude přestávka“. Dobrý večer nebo děkuji řekl Bob v životě tolikrát, že už to prostě neříká.
Ale možná nakonec ano – oním roztomile toporným kýváním na rozkročených nohou tolik připomínajícím kovboje.
Ostatně, countryový byl tak trochu celý večer. Kapela si libovala ve středních a pomalých tempech, k vrcholům sice patřila mrazivá Forgetful Heart ozdobená houslemi, když ovšem pánové v kloboucích trochu zabrali (Love Sick) nebo přímo nasadili ostruhy (skočná Duquesne Whistle), až zamrzelo, že tak činí jen výjimečně.
Čirou radost, která by typického návštěvníka masových koncertů uspala, obstarala swingující tichá lahůdka Spirit On The Water. Jeden jako druhý hudebník tu vyučovali, jak sloužit žánru, textu… a introvertnímu dědečkovi, jemuž Praha rozumí. Odpustí mu všechno, i tu závěrečnou valčíkovou Blowin´ In the Wind, již by bez textu nikdo nepoznal.
Až úsměvně působily o dvacet minut později vděčné pohledy mnohasethlavého hloučku seskupeného před vchodem do stanice metra Českomoravská, kde jakýsi kudrnatý cizinec s kytarou na krku a harmonikou na stojánku zpíval Dylana stokrát věrněji než Dylan.
To je nejlepší odpověď na otázku, proč Bob zahrál tak málo hitů. To za něj udělají jiní. On si dál tvoří a v třiasedmdesáti hledí kupodivu spíš dopředu.
| Bob Dylan |
|---|
| O2 arena, Praha, 2. července |