RECENZE: Tomáš Klus dál píše krásné písničky

Nové album Proměnamě ale nic takového nepotvrzuje. Klus na něm sice vyhlíží trochu jinak, než tomu bylo na jeho třech předešlých deskách, je za tím ale vývoj písničkáře a vývoj člověka, které spolu přirozeně souvisí.

Nadále zpívá klasické písně, a jestliže se šuškalo, že jeho texty jsou až moc duchovní, pak se to týká snad jen uvedené Napojen. Další jsou srozumitelné, je v nich láska, vztahy, rozchod, humor a ve dvou (Žabí král a Noe) i pohled na naši současnou společnost.

Klus je jako textař čitelnější, než býval. Ve sdělení je přímočařejší, nepoužívá tolik druhých plánů, nevtahuje už rýmy tolik do oblastí podobenství. Vyjma poněkud tajemného Žabího krále jsou texty snadno pochopitelné.

Písničkám zůstal smysl pro dobrou melodii. Ta Klusova není obvykle chytlavá na první poslech, během dalších se ale odhaluje její krása, zvláště u těch písní, v nichž je naléhavý zpěv. V jeho výrazu je Klus tentokrát trochu ledabylejší než v minulosti, a ne vždy mu to sluší.

Patnácti písním kralují po všech stránkách povedená Nezapomínej, starší První píseň, která svým obsahem startuje Klusovu lidskou proměnu a umělecký posun, stejně tak nádherná Noe. Po aranžérské stránce je jedním z nejsvětlejších míst alba skladba Jsem, v níž se chytře propletl folkový svět Kluse a rockový jeho spoluhráče Jiřího Kučerovského.

Album sice trochu ruší legrácky PanToffel nebo Vločka, nicméně i tahle poloha vykresluje Klusův tvůrčí i interpretační rozkmit. A tak je největší slabinou desky vlastně to, že hraje neobvykle potichu.