RECENZE: Svobodný romantismus Elbow

Elbow nejsou žádní „zabijáci“. Není to kapela, která by šokovala nadměrným množstvím energie, není to formace, která by ve skladbách vystavovala úžasné melodické linky. Je v podstatě pravým opakem řečeného. Její muzika je uvolněná, pocitová, náladotvorná a nenásilná. S těmito vlastnostmi pak tato sedmnáct let existující pětice nakládá takřka dokonale.

V písničce Charge dominuje zpěv Gueye Garveye. Je vytáhnut před instrumentální položku, nicméně právě ta je v konečném vyznění nesmírně důležitá. Pod Garveyho hlasem zní unisono klávesová melodie, syntetická basová linka, do skladby vstoupí jako ze starých časů smyčce a pod tím vším ještě skromně úřadují bicí. Souzvuk toho všeho a dobře kladený důraz na jednotlivé položky vytvářejí uvolněnou kompozici, jejíž krása se odhaluje postupně, až se zcela obnaží.

Tímto způsobem kapela pracuje i v dalších písních. Nálada Fly Boy Blue/Lunette evokuje ulice nevelkého anglického města, New York Morning v sobě má slunce vycházející nad Manhattanem. This Blue World, My Sad Captains nebo The Blanket Of The Night zase nesou jistou úlevu, jako by zastavily čas.

Vrcholem alba je nicméně titulní písnička. Od první chvíle zvolna graduje, až z ní později tryská gejzír svobodného a oddaného přitakání umění jako životnímu stylu. V tu chvíli už se od tvorby Elbow špatně odvrací pozornost.

Nikdy nezněli efektně či nepřirozeně, a v tomto přesvědčení pokračují i na novém albu. Předložili deset emotivně silných skladeb, romantických a ve svém obsahu i velmi svobodomyslných.