Zatímco loňská „nacistická“ inscenace Rýnské opery v Düsseldorfu v režii Burkharda Kosminského vzbudila velmi kontroverzní ohlas, pražské provedení se po inscenační stránce blíží bezvýraznému koncertnímu provedení.

Režijní koncepci Andrejse Žagarse obestíralo před premiérou přísné tajemství, bohužel však ani po ní není jasné, proč a o čem se jeho Tannhäuser hraje. Příběh hřešícího pěvce tvůrci umístili do monumentálních kulis za časů Wagnerových. Nic proti tomu, kdyby v konvencích této doby dokázal režisér rozehrát téma ctnostné a vášnivé lásky, hříchu a vykoupení.

Jenže Žagarsův Tannhäuser jen vymění krematorně ponuré prostory Venušiny jeskyně, údajného sídla vášně, za stejně chladnou a neosobní halu se sádrovými poprsími pěvců. A v obou se prakticky nic neděje.

Inscenaci tak zachraňuje kvalitní hudební nastudování Hilaryho Griffithse a především pěvecké obsazení stěžejních rolí.

Švédský tenorista Daniel Frank má pro titulní postavu nosný, lahodný tenor, ale především ji buduje s působivou gradací ústící do dlouhého závěrečného zpěvu. Přesně ví, o čem zpívá, herecký prožitek plně vkládá do výrazu hlasu.

Dana Burešová opět dokázala, že si za Alžbětu v brněnském nastudování Tannhäusera odnesla v roce 2008 právem Cenu Thálie. Její Alžběta má čistotu i vroucnost v hlase i osobnosti a s Danielem Frankem tvoří výborný pár.

Třetím vrcholem pěveckého obsazení je Wolfram von Eschenbach Svatopluka Sema – nádherně znějícím barytonem modeluje pěvec citlivě figuru soucitného Tannhäuserova přítele i Alžbětina ctitele. Píseň o večernici v jeho podání tvoří jeden z vrcholů čtyřhodinového večera.

Vyrovnaně působila i pětice pěvců v čele s lantkrabětem Hermannem Jiřího Sulženka. Pochvalu zaslouží také sbor, zejména pánský. Jedině Jolana Fogašová rozvibrovaným hlasem nepřesvědčila o tom, že Národní divadlo má pro Venuši ideální představitelku.

Richard Wagner: Tannhäuser
Hudební nastudování Hilary Griffiths, režie Andrejs Žagars, scéna Reinis Suhanovs, kostýmy Kristine Pasternaka, světelný design Kevin Wyn Jones, sbormistr Pavel Vaněk a Adolf Melichar, dramaturg Beno Blachut ml. Premiéra 11. 1. ve Státní opeře, ND Praha.

Celkové hodnocení: 70 %