To všechno má duchovní otec filmu, mim a herec Boris Hybner, v malíčku. A po katastrofálních Sněženkách a machrech po 25 letech poněkud překvapivě dokázal tyto emoce vcelku zdatně přenést na plátno také jeho žák a obdivovatel Viktor Tauš. I on ví, že za smíchem bývá pláč a že celý svět je vlastně slzavé údolí. Tedy z jistého úhlu pohledu.

Scenárista Petr Jarchovský však bohužel vycházel z mylného dojmu, že klauni hlavně žvaní. A tak, jak to činí pravidelně, opřel o řeči i tento příběh bývalých kamarádů a kdysi veleúspěšného klaunského tria Busters, které se před třiceti lety rozpadlo, ale staré rány nejsou ještě ani pořádně vyčištěny, natož zhojeny. Teď k tomu přišla ta pravá chvíle, protože ten, který tehdy odešel, se vrací k poslednímu vystoupení.

Jenže skoro celou první polovinu filmu de facto jen nadávají jeden na druhého, a je na divákovi, aby si domyslel, že něco je pravda, něco pomluva – a kdoví, jak to bylo doopravdy.

A podobně jako u Jarchovského Občanského průkazu měl člověk neodbytný pocit, že děj se měl odehrávat o desetiletí dřív, aby působil uvěřitelněji, i v Klaunech doslova bije do uší nepravděpodobnost událostí, jak jsou zasazeny do konkrétní doby.

Oskar v podání francouzského herce Didiera Flamanda emigroval v roce 1985, takže se už za čtyři roky mohl pohodlně kdykoliv vracet, ale mluví se tu o vykořenění, o strachu z pronásledování rodiny, o zradě i o tom, že se s ostatními skoro třicet let nesetkal. Proč?

Jeho tehdejší konflikt se zasmušilým, pocitem křivdy přetékajícím Viktorem, kterého hraje „otylý“ Jiří Lábus, film sice nakonec divákům odhalí, ale co si udělali Oskar s Maxem, proč se nestýkali, zůstane zahaleno tajemstvím i po závěrečných titulcích. Vzájemné vazby a vztahy jsou celkově značně zmatené, poněkud obtížně motivačně pochopitelné, film působí v dějové linii nekompaktně.

V jednotlivostech je mnohem lepší. Nejlépe napsaný je Max, postava, na kterou si patrně Boris Hybner řádně „dohlédl“ – nelze v ní necítit jeho alter ego.

Navíc Oldřich Kaiser má pro vystižení chlapa, který svádí tuhý boj s nemocí a jehož odhodlání neprohrát vede přes suchý až černý humor a silné citové vazby k rodině, všechny předpoklady. Také Jiří Lábus hraje působivě bývalého umělce, který dnes už jenom učí a stará se o nemocnou ženu, kterou má pořád rád, ale soužití s ní je chvílemi nad jeho síly.

Nicméně je to postava značně nehybná nejen svou tloušťkou, a tudíž mnohem méně zajímavá. Nejhůř dopadl Oskar – je nejméně zajímavý a Didier Flamand rozhodně žádný herecký koncert nepředvádí.

Na rozdíl od finské herečky Kati Outinenové, z jejíž nemocné Sylvie jde člověku mráz po zádech, i Francouzky Julie Ferrierové, která jako by byla pro postavu Fabienne stvořená.

Celkově se nelze ubránit pocitu, že kdyby herci měli jen základní scénosled a nemuseli říkat tolik plevelných vět, bylo by to jednak blíž k profesi i náturám jejich postav, jednak mohl vzniknout lepší film.

Klauni
ČR/SR, Lucembursko, Finsko 2013, 120 min., režie: Viktor Tauš, hrají: Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Didier Flamand, Kati Outinenová, Julie Ferrierová a další.

Celkové hodnocení: 60 %