Páteční koncert byl jeden z nejlepších, který Nick Cave se svou skupinou nabídl tuzemskému publiku. A to jsem viděl už ten první v Lucerně na počátku devadesátých let k desce Henry´s Dream i řadu dalších, ať už těch komorních, nebo vystoupení pod širým nebem v Táboře, kdy sound obohacoval sbor a soulové prvky, i loňské vystoupení v Ostravě s drsným projektem Grinderman.

Seznam skladeb z předchozích vystoupení v rámci turné Push The Sky Away navozoval dojem, že půjde o komornější vystoupení, přestože Cave využil dva bubeníky: Jima Sclavunose podpořil Barry Adamson. V repertoáru převažovaly pomalejší klidnější skladby, ovšem Nick Cave je dokázal ohromně vygradovat, dát jim dynamiku, jakou studiové verze neměly.

Úvodní We No Who U R ještě byla velmi uměřená, ovšem hned následující Jubilee Street oplývala ohromným napětí, které se ve vlnách stupňovalo až do závěrečného fortissima. Nick Cave si vyhrál s aranžemi, které výrazně přepracoval, což potvrdilo letité Tupelo, které uvádělo typické úvodní zahřmění, ovšem výraznou roli v něm hrálo dramatické piano. V dalších skladbách zvuk zase obohacovala flétna.

Nick Cave při pražském koncertě

Nick Cave při pražském koncertě

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Mimořádnou dynamikou oplývala i Red Right Hand, stejně jako titulní skladba z debutu From Her To Eternity, kde Ellisovy housle produkovaly neuvěřitelně zkreslený zvuk, ještě brutálnější než kdysi chaotická Blixova kytara.

Vysloveně divadelně byla pojata mordýřská balada Stagger Lee, kde bicí místy zněly jako výstřely, provázející řádění a konec tohoto bandity. Jen dívky marně čekaly, že by nějakou z nich vytáhl na pódium.

Nick Cave však nabídl více tváří a ukázal, že vyzrál jako víno. Vedle divadelní dramatičnosti a divokosti nabídl i uměřenou baladickou polohu croonera, zvuky country ve West Country Girl s doprovodem zvonivé kytary i v soulem načichlém Papa Won´t Leave You, Henry. Potlačené napětí zase táhlo vpřed poklidnější Higgs Boson Blues, aby vyplynulo na povrch v The Mercy Seat. Nezvykle dramatický byl i The Weeping Song. Zklidnění na závěr pak přinesla píseň Push The Sky Away, stojící na plochách kláves. Deannu v přídavku reminiscence pojal rocku šedesátých let.

Drobné výhrady se týkají někdy až příliš tradičně hraných kratičkých sól kytary, Blixa mi byl vždycky bližší, a občas příliš ostrého zvuku elektrických houslí, v nichž bylo slyšet více struny než tělo, ale dokonalý je jen Bůh.

95%