RECENZE: Šokující satira, cílená provokace a černý humor. V pražském Rudolfinu vystavují bratři Chapmanové

Z  líhně podnikatele Charlese Saatchiho tehdy vyšla generace britských výtvarníků, kteří s dravostí masové reklamy a sugestivní výpovědí o světě porušovali zavedená společenská, estetická i etická tabu a přes noc se stali celebritami dosahujícími slávy popových hvězd.

V Praze na tiskové konferenci oba bratři působili jako vzdělaní gentlemani, okouzlující anglickým humorem. Na otázku o jejich spolupráci Jake řekl: „Ráno přijdu do ateliéru a pracně opravuji vše, co Dinos předchozího dne zbabral...“ Jeho bratr dodal: „Já se u bratrových nápadů snažím o totéž.“

Zaměření jejich celoživotní tvorby je však jiné. Zajímá je šokující satira, cílená provokace, černý humor a programová dekadence. Jako svých vzorů se dovolávají malíře Goyi, jeho temných nočních hrůz a teoretického díla psychoanalytika Freuda o lidské sexualitě a podvědomí.

V Londýně zaujali mutanty, kteří místo nosu měli penisy a ústa vypadala jako ženské klíny. Jednu ukázku máme nyní i v Praze, nicméně rudolfinská výstava je trochu střízlivější, dokonce občas provokaci musíme hledat. Vstupní sál je třeba věnován africkým maskám a fetišům. Jako byste vstoupili do etnografického muzea. Až při detailnějším pohledu zjistíte, že nejde o díla domorodců, ale o originální práce obou bratrů.

Rozlišující znak je zřejmý. Chapmanové na různá místa „afrických“ plastik vložily loga rychloobslužné restaurace McDonald’s a mnohé fetiše mají hlavy v podobě hamburgrů. Najdeme na nich také telefonní čísla, kterými se dovoláte do McDonald’s v Praze.

Mnohem agresivnější je objekt s mrtvolami, jejichž kosti ohlodávají a oblézají brouci, myši, mouchy, červi a housenky. Vše je provedeno tak reálně, že se člověk štítí, aby na něj něco náhodou nevlezlo. Neobarokové memento mori! Je to nespravedlivé, pomyslel jsem si před tímto objektem. Jake si doma pro sebe hýčká něžnou modelku Rosemary Fergusonovou, kterou si vzal před několika roky, divákům však nabízí hnus z rozkládající se těl.

Největší část výstavy je věnována esesákům v černých uniformách a s ohořelými obličeji, kteří skupinově navštívili výstavu současného umění. Gestikulací i pózami komentují zážitky.

Postavy trochu vyšší než běžný člověk - takže nadlidé - jsou parodií na výstavu Zvrhlého umění, kterou kdysi organizoval v Mnichově Adolf Hitler. Figuríny působí jako panoptikum negativních emocí. Zajímavé k tomu jsou četné grafiky, které instalaci doprovází na stěnách – jde o variace na Goyovu myšlenku, že spánek rozumu plodí příšery.

V poslední části výstavních prostor Chapmanové nabízejí bizarnosti, které je učinily tak slavnými. Malé roztomilé děti obdivují malovaný obraz ateliéru u hřbitova. Malba nic moc, ale děti jsou přímo hrůzné. Každé z nich má nějaké znetvoření ve tváři. Vše je provedeno v precizním realismu, za který by se nemuseli stydět ani američtí hyperrealisté.

Výstava nazvaná Slepý vede slepého (což je odkazem na obraz renesančního malíře Pietra Brueghela) je připravena precizně. Nelze jí nic vytknout, kromě opožděného katalogu, který bude až za měsíc. Kdo chce detailně poznat umění a myšlenkový svět Chapmanů, má k tomu v Praze opravdu jedinečnou příležitost.

Ne všem se to bude líbit. Ostatně i kvůli plastikám obou bratří na americké repríze výstavy Senzace starosta New Yorku Rudolph Giuliani odmítl dát finanční dotace Muzeu umění v Brooklynu se slovy: „Kdo chce dělat tak chorobné věci, ať si je klidně dělá, ale nebude je vystavovat za peníze mých daňových poplatníků“. Zeptal jsem se Chapmanů, co si o tom myslí. „Když takové lidí svým dílem vytočíme, tak nás to fakt hřeje u srdce.“