Díky tomu lze aspoň na chvíli nahlédnout umělci přes rameno a sledovat jeho duchovní cestu, která vede k dokonalému dílu.

Výstava si klade za cíl poodhalit Drtikolovu uměleckou duši. Proto je expozice rozdělena na několik částí a každou z nich volně uvádí panel, na kterém jsou uvedeny Drtikolovy myšlenky a umělecké postřehy.

Na jednom z nich vysvětluje, proč pracuje s nahotou a v čem vidí její krásu. Zaštiťuje se Hospodinem, který stvořil lidskou bytost nahou. A vysvětluje fakt, že nahota je přirozeně krásná a tím i nejmorálnější.

Na jeho pracích je to vidět. I když Drtikolovy modelky nalézáme v rozličných polohách, nikdy nemůžeme říci, že jejich ztvárnění je lacině vyzývavé či dokonce sprosté. A to i v případě, že umělec předkládá pozorovateli ty nejintimnější partie lidského těla. Také zde působí pojetí nahoty jako něčeho běžného a normálního. Stejně jako nepohoršuje antická socha nahé Venuše, tak nepohoršuje ani Drtikolův akt.

Zastavme se i u jeho práce s tvarem, světlem a stínem. O stínu fotograf říká, že si žije vlastním životem a má stejnou úlohu jako věc sama. Při sledování některých studií se až tají dech z toho, jak měl Drtikol zvládnutý prostor a jak geniálně pochopil nehmotu světla a stínu.

Dokáže z nich vytvořit rovnocenné spoluhráče hmotnému předmětu, a navíc z této symbiózy vytěží naprosto překvapivý umělecký souzvuk. Nerozlišuje mezi prvním a druhým plánem, prostě všechny roviny prolne dohromady a vytvoří z nich smysluplný celek. Má cit pro linii a nechá ji mluvit samu za sebe, neohýbá ji násilím, nechá ji prostě přirozeně plynout.

Jestliže Drtikol mluví o tom, že umění vyvěrá z duše, musíme mu po návštěvě této výstavy dát plně za pravdu. A když tvrdí, že je lhostejno, jestli materiál, ze kterého je dílo uděláno, je mramor nebo hovno, fotografický papír nebo plátno, barva nebo tiskařská čerň, musíme mu dát za pravdu opět.

František Drtikol: Z fotografického archivu
Uměleckoprůmyslové museum, Praha, do 24. listopadu

Celkové hodnocení 90 %