Článek
Považujete den, kdy jste se přihlásila do Hlasu ČeskoSlovenska, za šťastný?
Těžko říct, protože mě tam přihlásila má učitelka zpěvu ze základní umělecké školy, do které jsem chodila. Jednou mi to prostě oznámila. Já jí na to řekla, že to není nic pro mě, že se budu před kamerami stydět. Ona ale trvala na svém, a tak jsem šla na casting. Bez ohledu na to, že jsem v té soutěži dopadla docela dobře, to pro mě byla skvělá škola života. Nelituju toho.
Někteří účastníci podobných soutěží tvrdí, že se v nich musí podřizovat komerčním zájmům producentů a televize. Zažila jste to také?
Produkce vám na každé kolo přidělí nějakou písničku. Pokud vám stylově nesedí, tak máte smůlu, musíte se s tím poprat. Písničky se vybírají podle toho, jak jsou úspěšné na YouTube. Některé věci se ale podařilo prosadit i mně. Třeba skladbu The Story od americké zpěvačky Brandi Carlileové. Tehdy u nás byla celkem neznámá. Řekla bych také, že se mi v Hlasu ČeskoSlovenska snažili vybrat písničky, které odpovídají mému stylu.
Vaším kapitánem v té soutěži byl Rytmus, který dokonce řekl, že s vámi bude spolupracovat na vašem prvním albu. To se ale nestalo. Proč?
Nakonec mi řekl, že se mnou nebude dělat proto, aby si lidé neřekli, že jsem protekční, a nedívali se na mě skrz prsty. Po soutěži jsem podepsala smlouvu se společností Universal Music a její zástupci se mě zeptali, jak by se mi líbilo, kdybych na desce spolupracovala s Ivanem Táslerem. Byla jsem z toho nadšená, protože Tásler je můj posluchačský idol. Spolu s Jaro Filipem největší na Slovensku.
Napsal pro vás nějaké písničky?
Některé napsal on, na některých se spolupodílel. Psaní písniček probíhalo tak, že jsme se sešli, byla naprosto uvolněná atmosféra, začali jsme hrát a on najednou řekl, že ta pasáž, kterou právě hrajeme, by se na desku hodila a měli bychom s ní pracovat. Byla to velice příjemná práce.
Ve vašich písničkách je cítit blues. Máte k němu kladný vztah?
Miluju hudbu z Texasu nebo New Orleansu, tedy blues i jazz. Líbí se mi na ní, že je velice emotivní. Navíc si ráda pouštím skladby B. B. Kinga nebo Garyho Moorea. Asi proto v mých písničkách to blues slyšíte.
Co vaše písně spojuje?
V textech řeším lidi. Odmalička mě bavilo sledovat, jací jsou, jak se chovají, jak reagují. Myslím si, že mě v tom ovlivnil Jaroslav Filip, jehož texty jsou také o lidech. Textům o lásce se spíš vyhýbám. Takových písniček je mnoho, denně je slýchávám z rádia a myslím, že není třeba psát další. Jedna taková ale na mé desce je.
Vysledovala jste, jako pozorovatelka lidí, rozdíl mezi Čechy a Slováky?
S českými novináři se mi komunikuje lépe než se slovenskými, stejně tak s rozhlasovými moderátory. Češi mají raději živou hudbu, spíš ovlivněnou folkem a country. Slováci poslouchají více zahraniční produkci. U Čechů mám také pocit, že si více váží své muziky.
Na pódiu působíte trochu nervózně. Je to tím, že jste příliš nezkušená?
Možná ano, ale já jsem nervózní stále. Chybí mi víc sebejistoty, toho si jsem vědoma. Jsem introvert a vím, že bych měla s lidmi více komunikovat, tím spíš, když o nich píšu písničky. Věřím, že se to časem změní.