Článek
„Posledních dvacet let života jsem psal písničky. Nevím, co jiného bych měl dělat?“ vysvětluje. „Je to má práce a můj koníček.“ A tak i díky neschopnosti pauzírovat vznikla jeho dosud nejlepší deska. Svižné elektropopové písně (The One, Stars) na ní střídají komorní (Animals, Give away) i intimní (S. A. D., End Of Everything) a z hlediska nálad je celkem pestrá.
Owen se nepouští do prvoplánově líbivého popu, jak by se dalo očekávat. Aranže i zvuk jsou sice v rámci středního proudu tradiční, v některých momentech ale mají tendenci dotknout se jiného hudebního světa, především elektronického. Nikdy v něm však nezůstávají. Owen ví, že písnička rádiového formátu má své zákonitosti, a oklikou se k nim vrací.
Kromě Stars a The One nejsou na albu nijak výrazné skladby. Více než hitovostí a melodickou průzračností na sebe poutají pozornost tím, jak je tvůrčí tým zohýbá v neprospěch klasického popu.