Článek
Není vždy lehké vyznat se v tom, co všechno může tanec vyjádřit a kde jsou hranice mezi současným tancem, pohybovým divadlem a divadlem tzv. fyzickým. Kdo přesně jsou tanečníci a kdo herci. Velmi často se tato hranice stírá a vpravdě nezná mezí.
Událostí festivalu je letos předvedení belgického souboru Peeping Tom s představením 32 rue Vandenbranden. V Hudebním divadle Karlín se odehrálo dvakrát 18. a 19. června. Právě tento divadelní způsob vyjadřování není snadné pochopit. Slova nepomáhají.
Příběhy i situace nejsou dořešeny, nejsou ani vypointovány. Naznačují nám emoční stavy, rozrušenou mysl, hysterické až psychotické záchvaty. Peeping Tom si tentokrát vybrali kruté téma staré japonské zvyklosti, a sice posílání starých lidí před smrtí do vysokých hor a nehostinných míst, kde vládne zima a led.
Každý z aktérů prožívá svůj příběh, viděn a procítěn ze zcela odlišného úhlu pohledu, každému z šesti „povolaných“ se odehrává asi zpětnou smyčkou něco zažitého a již odžitého. Těhotná opuštěná žena, milenci, dospívání v nejrůznějších formách, masturbace, láska a sex jako nějaká bitva za oknem, dětské hry na sněhu a další nánosy životních nedorozumění, nepochopení a nespravedlností osudu. To diváci odezírají a těžce pronikají do této prapodivné formy.
Pohybové umění je výjimečně náročné. Dost nepochopitelné akrobatické pády přímo z vysokých skoků a skluzy se mísí s kroucením kloubů tak, jako by tělo nemělo kosti. A zřejmě i z takové potřeby byli tanečníci vybráni.
Sugestivně působí výtvarný plán inscenace. Škoda, že oba tvůrci Gabriela Carrizo a Franck Chartier nemohli přijet do Prahy.