Scéna působí příjemně a dobře ladí s dobovými kostýmy Theodora Pištěka. Obojí evokuje salóny ze Smetanovy doby. Jenže i divadlo, které se hraje, je archaické, sbory aranžovány do živých obrazů a sólisté postávající či posedávající na pohovkách v distingovaně nudném duchu. Přitom režisérka Jana Kališová již  dokázala, že ze Dvou vdov lze udělat inscenaci vtipně a s nadsázkou. To ale bylo v devadesátých letech, kdy se v Národním divadle o skutečné hudební divadlo usilovalo.

Z nynější inscenace se především vytratil cit. Robertu Jindrovi tato hudba zřejmě mnoho neříká, jinak by nemohl již předehru odehrát v okázale břeskném a úsečném duchu, který prolíná celou operou. Jeho Dvě vdovy postrádají Smetanou požadovanou „eleganci salónní s něžností a ušlechtilostí hudby spojenou“, jsou rytmicky rozhádané s udýchanými ansámbly a zpomalenými áriemi.

Zdá se, že v ND podcenili náročnost Smetanovy opery. Obsazení první premiéry o tom alespoň svědčilo. Jana Sibera má ke Karolině nakročeno, ale její hlas zní v jednotlivých polohách nevyrovnaně a není jí příliš rozumět, Anežka Marie Kobielské působila spíše jako druhá Karolina, bez patřičného kontrastu hlasového i výrazového.

Lépe se dařilo „vdovám“ druhé premiéry. Marie Fajtová má pro Karolinu technickou jistotu i přirozenost v hlase, Anežka Dany Burešové nepostrádá jemnost, vroucnost a oblost smetanovské kantilény. Aleš Briscein i Richard Samek mají k ideálu Ladislava Podhájského sice daleko, oba zápasí s výškami písně Když zavítá máj, nicméně lepší tenory momentálně pro tuto roli nemáme.

Otázkou je, zda ji tedy hrát. Totéž platí i o Mumlalech, z nichž Luděk Vele měl při vší pěvecké nepřesnosti k srdečnosti dobrácky důležitého hajného blíž než rytmicky neustále rozkolísaný Zdeněk Plech. Pochvalu zaslouží pěvecky dobře připravený sbor.

Škoda že vtip inscenace se vyčerpal u plakátu se dvěma rakvičkami se šlehačkou. Dvě vdovy v Národním se podávají bez šlehačky náležité hudební dokonalosti a inscenační nápaditosti.

Celkové hodnocení 50 %