Liao I-wu: Potřeboval jsem si navrátit lidskou důstojnost

Měl jsem spoutané ruce za zády, což nám dělali běžně. Prožíváte strašnou bezmoc, jste odkázán na pomoc druhých. Byl jsem tak zoufalý, že jsem se několikrát rozběhl proti zdi a chtěl jsem si rozbít hlavu. Neotřáslo to mnou tolik jako reakce spoluvězňů, když jsem se vrátil do cely po ošetření. Nikdo mi nevěřil, že jsem chtěl skončit se životem, posmívali si mi, říkali, že jsem z nich nejlepší herec.

Nedlouho po propuštění z vězení mi kamarád z Hongkongu přinesl spisy Václava Havla v překladu Čang Jung-ťina. Dozvěděl jsem se, co se stalo u vás po Pražském jaru. V Moci bezmocných Havel popisuje, jak se většinová společnost od aktivního vlastenectví obrátila k pohodlnému životu a konformitě. U nás se po masakru na náměstí stalo něco podobného.

Pro mě to byla velká psychická podpora. Odnesl mi ji Liou Siao-po, jehož asi tři týdny poté zavřeli a já si říkal, jak je to symbolické. On, jemuž se esej o moci bezmocných tak zalíbila, šel uskutečňovat její myšlenky. Havel je pro nás velká osobnost, podobně jako Martin Luther King, a jeho vize jsou inspirací pro čínské intelektuály.

Tehdy jsem žádnou sílu v sobě nepociťoval. Přežíval jsem tam jako zvíře s ostatními zvířaty zavřenými v kleci. Měl jsem pocit, že se ze mě stal snad pes, a proto jsem musel psát. Jak vlastní vzpomínky, tak příběhy jiných. Byla to vlastně terapie. Potřeboval jsem si navrátit základní lidskou důstojnost, o niž jsem přišel.

Celý citát začíná větou: „Vztek z tohoto břehu je střídán něžnostmi z druhého břehu.“ To, co je kolem nás, nazýváme „naším břehem“, a já pociťovat jen vztek a agresi. Onen „druhý břeh“, ten představovala cizina, mi přinesl zadostiučinění, když jsem své knihy mohl vydat v Německu a v USA. „Můj břeh“ se stal pro mě peklem, a „druhý“ představoval nebe.

Odpověď je i v mé knize, v podstatě každý příběh pětadvaceti lidí o to vypovídá. Jsou tam lidé ze S’-čchuanu, odkud pocházím, z Pekingu. Původní kniha má tři svazky, jsou v ní mladí, staří, každý s jinou zkušeností. V rámci nich se odkrývají různé „světy“, které byly dříve a existují v jiné podobě dnes.

Každá oblast, provincie se velmi liší. Někdo řekl, že moje kniha je klíčem k pochopení skutečného života v Číně. Dokonce jsem i slyšel, že představuje jakési okno, kterým lze hledět a že bude doporučena všem, kdo se tam chystají. Čína je bohatá a rozmanitá země, ale přiznám se, že nedokážu říci, kolik „Čín“ vlastně je.

Věta, která zazněla, je průpovídka, která se stala oblíbeným citátem na internetu. Člověk by potřeboval pročíst mnoho knih a prožít mnoho osudů, aby Čínu pochopil. Při jasmínové revoluci v Tunisu se lidé třeba ptali: „Kdo vlastně zmizel?“ v narážce, aby si dali pozor a druhý den nesbalili je. Vnitřní stav Číňanů se proměňuje. Tato věta odráží jistý cynismus, kdy dá někdo místo lásce přednost vydržování starším zbohatlíkem. Jistě má hodnotu výpovědi, ale nemůžeme říci, že by charakterizovala současnou Čínu. Ta má mnoho jiných podob.

Žijeme v době internetu, takže zprávy mám. Kamarádi mi přivážejí i různé materiály. Často si telefonujeme, maminka mi vyprávěla, jak ji vyslýchala policie, když jsem ilegálně odešel. Viděla mě v televizi jako hledanou nebezpečnou osobnost. Chci dál psát, podle smlouvy by mi měl vyjít v roce 2015 nový román. Snažím se také pomáhat přátelům, kteří jsou ve vězení. Aby byl třeba teď propuštěn Li Pi-feng, náš disident a básník.