Stephen Clarke: Váš humor je hodně podobný britskému

Češi jsou báječné publikum. Lukášovo představení je rozesměje, takže já je mám k besedě připravené s úsměvy na rtech.

Pozoruji, že jejich humor je hodně podobný britskému. Češi se snaží najít humornou stránku života i ve stinných situacích. Právě proto miluju Haškova Švejka, který je mým oblíbeným hrdinou.

Četl jsem knížku Rok v Provenci, idylický popis slunného pobřeží Francie. Prvním slovem byl leden, a já si uvědomil, že rok ve Francii začíná prvním týdnem v září. Leden, to je tak prostředek roku vhodný k pobytu na horách. Takže jsem se rozhodl napsat knihu o reálné zemi. Ve Francii jsou mé knihy tak populární, protože čtenáři říkají: Ano, jsou o nás.

Vydavatel říkal, že lidé nechtějí číst o skutečné Paříži. Já namítal, že se mýlí a že vydám první náklad sám. Obcházel jsem knihkupce a dva měsíce se nedařilo. Pak jsem prodal devět výtisků, na čtení přišlo čtyřicet lidí a hned si začali povídat o knize nějakého pana Clarka.

Studoval jsem jazyky, takže si rád hraju se slovy. Ale miluju rovněž různé vtipné situace, které se samy nabízejí. Třeba Britové a Francouzi ve stejné situaci učiní pravý opak. To využívám v knihách jako zdroj humoru.

To byl nápad mého amerického nakladatele. Říkal, že knihy o zemi jsou tam buď velmi idylické, třeba o kráse silnice číslo 66, o Las Vegas, nebo zase nadmíru kritické, například zcela odmítající George Bushe a válku v Iráku. Neexistuje nic mezi tím, nic s jemným humorem mezi extrémy. Mé knihy neponižují Brity, Francouze ani Američany, ale všímám si veselých situací, které vycházejí z nejrůznějších nedorozumění.

Jak Francouzi, tak Američané jsou idealisté, ale naprosto odlišní. Francouz si představuje, že si v jedenadvaceti najde práci, v padesáti s ní skončí, a pak bude žít v rodinném domečku na venkově. Američané by chtěli v jedenadvaceti nějakým originálním nápadem vydělat nejlépe milión, spíš miliardu, a potom si užívat. Oba národy mám rád, každý však z jiného důvodu.

Propojování kultur je realita. Třeba v celé Evropě najdete britské Tesco. To je ale na povrchu. Kultury samy o sobě se moc nemění, jejich jádro zůstává stejné. Jistěže jsou Britové ovlivňováni francouzskou kulturou, ale jsou to stále Britové.

Dopsal jsem knihu Tisíc let otravování Francouzů o historii utkávání se Británie a Francie. Moc jsem si užíval takovou tu historickou žurnalistiku, kdy jsem procházel archívy, četl staré texty a zjišťoval, co lidé ve své době přesně říkali. Dnes o tom zůstaly legendy, ale skutečnost bývala často jiná.

Například Jana z Arku má v Paříži krásnou sochu na koni a 1. května k ní lidé pokládají květiny, ale v archívech jsem našel dokumenty svědčící o tom, že s Angličany, kteří ji pak jako čarodějnici upálili, spolupracovali samotní Pařížané, kteří jí dávali najevo svou nenávist.