Kabát a big band je přijatá výzva

Sestavil ho aranžér a skladatel Martin Kumžák, jenž společně se členy Kabátu zaranžoval některé skladby tak, aby vznikly trochu dráždivé, neotřelé a většinou příjemné nové verze.

Má to hned dva pozitivní důsledky. Na turné, jež odstartovalo ve středu večer ve vyprodané pardubické ČEZ Areně, představují takto kapela a big band třináct písniček, což je docela velká porce. Připomínají také některé ty, které v koncertním repertoáru Kabátu neměly pevné místo.

Set ale začal klasicky. Na velkém pódiu Kabát na úvod zahrál V pekle sudy válej a poté přidal několik dalších písniček tak, jak je fanoušci znají z minulých turné. Byl mezi nimi i Virtuóz, kterého formace na koncertech zatím příliš neprezentovala.

V první části bezmála dvouhodinového vystoupení se tak představila v obvyklé koncertní formě. Evidentní byly naprosto profesionální přístup, nadhled, lehkost i tomu všemu předcházející pečlivá příprava jdoucí ruku v ruce se světelnými efekty, občasnými pyrotechnickými zkrášleními i s již vyzkoušenou schopností obrovské pódium takříkajíc uhrát bez nejmenších pochybností.

Po písni Kdo ví jestli uvedl zpěvák Josef Vojtek skladbu Už mě bijou, jednu z těch, které se v koncertním repertoáru Kabátu příliš neobjevují. Za skupinou padla opona a za ní stál a v plné síle hrál big band. Scéna současně nabyla na mohutnosti, přičemž její velikost a výpravnost byla až fascinující.

Dechové nástroje skladbám dodávaly swingový charakter a svou náladou se často propadaly za zvukem velkých orchestrů poloviny minulého století. Vrcholné chvíle zaznamenala sestava na pódiu v písních Jsem klidnej, Já si kopu vlastní hrob a Krutý krtek Joy, kterou zpíval baskytarista Milan Špalek. Zejména prvně jmenovaná nabírala postupně na gradaci a končila náramně rozehraná, v blahém spojení ostrého rocku, Vojtkova chraplavého zpěvu a rozdováděného big bandu. Králíkům pak velmi slušelo úsporné spojení dvou nástrojů a hlasu, přičemž klíčovou roli hrál paradoxně vozembouch v rukou perkusisty Pavla Plánky.

Méně přesvědčivé byly naopak bigbandové aranže v takto trochu popisném Wonderovi a poněkud chaotické Dole v dole. V ní dechová sekce často vystupovala nad Vojtkův zpěv a zbavovala tak vlastně písničku klíčové melodické linky.

Přídavek patřil hitům Burlaci, Pohoda a Žízeň, finále pak opět obstaral Kabát s big bandem v písničkové hříčce Moderní děvče.

Ve druhé části koncertu se v plné síle rozzářilo obrovské pódium. V patře nad big bandem tančily černě oděné dívky, které občas sestoupily na scénu, aby oživily poněkud fádní choreografii. Za nimi zářily měnící se nápisy, graficky rády korespondující s tím, co se zrovna zpívalo nebo dělo.

Od první minuty koncertu publikum Kabát oddaně podporovalo zpěvem a čistě rockovou, tedy tradiční prezentaci skladeb si prokazatelně užívalo. S nástupem big bandu se zdálo být v první chvíli poněkud zaskočené, ovšem jen do okamžiku, kdy začalo být evidentní, že až na drobné technické nedostatky ve zvuku, kdy se přes sebe agresívně valily big band, rocková kapela a zpěv, je spojení Kabátu s plechovými nástroji a perkusemi z větší části funkční a živelné.

A pak - bylo by zvláštní, kdyby v minulosti tuto tak trochu ve vzduchu visící uměleckou výzvu nepřijal právě Kabát.