Článek
Do Prahy přijela díky Electronic Beats poprvé. Své první album Born To Die vydala loni v lednu, na konci roku k němu pak přidala osm nových písniček v kolekci The Paradise Edition. Její cesta na vrchol ovšem nebyla a není jednoduchá.
Mnozí jí předhazují, že je produktem skomírajícího šoubyznysu. Není rovněž tajemstvím, že jejím tatínkem je milionář z internetové branže Rob Grant, který se několikrát během její kariéry postaral o to, aby byla pořádně vidět. Ať už to bylo v roce 2008, když vyšel singl Kill Kill, jenž uvozoval stejnojmenné minialbum, anebo o dva roky později, kdy ještě pod svým civilním jménem Lizzy Grant vydala stejnojmenný albový debut. Ten se ale prodával jenom pár dnů, protože brzy podepsala smlouvu s Polydorem a nezávislý label 5Points se bez peněz jejího otce nebyl schopen o další osud alba postarat.
Radost z Archy
Deska Born To Die ale byla trefa do černého. Lana Del Rey nazvala svůj styl „Hollywood pop – sadcore“, a pokud je na něm něco hollywoodského, pak rozhodně teatrálnost. Ta se mísí s ponurostí, velmi otevřenými texty a smutným výrazem hlasově nezaměnitelné zpěvačky.
V pražské Arše se čekalo nejenom na to, jak se vyrovná s malým prostorem, když je zřejmě zvyklá na větší, ale také na to, jestli dostojí pověsti, která jí předchází, a sice pověsti špatné koncertní zpěvačky.
Lana Del Rey zpívala v dobré formě.
Obé nicméně zvládla s grácií. Její management přiznal, že po koncertech ve velkých prostorách je pro ni pražské zastavení balzámem na duši, neboť Archa je přesně ten prostor, který ze všeho nejraději.
Snad i proto se Lana Del Rey od počátku doslova tulila k divákům. Seskakovala z pódia k těm v prvních řadách, při zpěvu se jim podepisovala, tiskla jim ruce, usmívala se na ně a na pódiu při děkování vypadala upřímně dojatě.
Bylo to přitom trochu v rozporu s temným zvukem, který do klubu přinesla. Její koncertní kapela, jejíž součástí bylo i smyčcové kvarteto, dala písničkám z alba zachmuřený obal, na pódiu překvapivě komorní. Lana Del Rey zpívala velmi slušně. Pravda, několikrát byly její tóny slyšitelně intonačně nepřesné a při skladbě American bylo na jejích očích vidět, že o tom ví a trápí jí to, povšechně to ale zvládla s přehledem.
Svůj hodinový set složený ze třinácti písniček ovládla sametovým, skoro až dětským hlasem, v němž jsou – stejně jako v textech jejích písniček – provokace, drzost i něha. Navíc byla velice vlídná, sympatická a přátelská.
Naděje
Pražský festival Eletronic Beats otevřelo vystoupení švédské zpěvačky Karin Park. První své album vydala již před deseti lety, a dodnes k němu přidala další tři. Její tvorba vychází z elektropopu osmdesátých let. Na pódium vstoupila pouze s bratrem Davidem, který v tričku metalové skupiny Slayer seděl za bicí soupravou a syntetický základ písniček oživoval velmi razantní hrou. Spousta skladeb přitom měla velmi silný melodický rámec, navíc je Karin Park doplňovala lehkými tanečními kreacemi a sympaticky nervním vystupováním.
Roosevelt je německo-britský projekt, který ve svém soundu mísí hned několik hudebních inspirací. Jeho skladby jsou elektronické i dostatečně živé, vycházejí z indie základu britské scény přelomu osmdesátých a devadesátých let, přitom jsou v některých evidentní popové prvky a také rockové riffy. V Praze působil nesmírně živě, a vzhledem k potenciálu, který byl při vystoupení evidentní, je možné, že o něm v budoucnu ještě uslyšíme.
Celkové hodnocení: 75 %